Scéna.cz 

Jiří Hromada: Prošel jsem si nejrůznějším údobím stesku…

Herecká asociace letos oslavila 25. roků od svého založení. Nejen to byl důvod pro setkání s jejím prezidentem Jiřím Hromadou. Součtem dvojky a pětky dostaneme sedmičku. Ta je podle něho také jeho šťastným číslem.

„Vždycky, když jsem se upnul na nějaké datum se sedmičkou, tak to vyšlo,“ prozradil a dále vysvětlil, že v žádném případě nevěří všemu, ale přece jen je dobré mít ve složitém životě nějakou jistotu. „Herecká asociace právě taková je, můžete se o ní skutečně opřít,“ uzavřel povídání o číslech. Wikipedie totiž prozradila, že ten den měl Jiří Hromada 57 let a 77 dní…

Přiblížil také, co všechno Herecká asociace nabízí. Menším historickým exkurzem jsme se dostali až k Ústřední Jednotě Českého Herectva. Co nejvíce trápí herce? V odpovědích se nejčastěji objevovalo slovo dabing, ale také platy. Herecká asociace se snaží prosadit důstojné podmínky pro organizované i neorganizované herce. Toto všechno je náplní prezidenta Herecké asociace, o němž by nikdo před 25 lety neprohlásil, že bude doba, kdy nebude hrát divadlo, ale na jeviště se postaví, aby předával divadelní Ceny Thálie, zahájil novou sezónu v oblastním divadle, přivítal účastníky divadelního festivalu…

Hereckou činnost jste ale odsunul již v souvislosti s gay hnutím?
Právě tomu je 25 let, stejně jako Herecké asociaci, co jsem se rozhodl angažovat mimo prkna, co znamenají svět. Prošel jsem si údobím stesku po divadle, nebudu zapírat, ale dneska už vím, že to tak mělo být. Když si v určité etapě životní pouti myslím, že něco skončilo, a já si budu moci určit, jak dál, v ten okamžik se vynoří nějaký podnět. Díky němu se mi rozšíří další obzory, vzdělám se v dalších věcech. V herectví to není jinak. Prožíváme milovníky, přeměníme se ve vrahy, hrajeme obyčejné postavy, naučíme se základy, pak přijdou složitější herecké úkoly a jdeme dál.
V roce 1989 přišel listopad. V divadle E. F. Buriana (dnešní divadlo Archa – pozn. red.) mě soubor zvolil do stávkového výboru. Během oněch hektických dnů jsem zjistil, že ve mně dříme i jiný talent, než ten herecký. Shodou okolností, vznikalo souběžně gay hnutí, kterému jsem chtěl přispět. Tenkrát jsem hodně točil a daboval, proto jsem do toho šel. Jasně jsem tím chtěl dát mediálně najevo, že podporuji něco, co osobně nepovažuji za problém. Postupně jsme se vydali cestou změny, jen jsem netušil, jak bude dlouhá. Nicméně mě zcela naplňovala. Také díky tomu, že na jejím konci byly dobré výsledky… V roce 2010 jsme se s přáteli zakladateli rozhodli, že dál gay aktivismus přenecháme nastupující generaci. Chtěl jsem vydechnout, zhubnout a možná si i zahrát na jevišti ještě nějakého dědka…

Právě po završení cesty v gay hnutí se nabízela pro Vás otázka, co dál. A opět nový impuls ve Vašem životě. Pokud se nemýlím, oslovil Vás Ondřej Vetchý a Václav Postránecký, zda byste nepřijal funkci prezidenta Herecké asociace (dále jen také „HA“).
Byla to opravdu velká výzva. Po půlročním rozmýšlení jsem nabídku přijal a nakonec mě prezidium HA - 16. října 2011 - do funkce potvrdilo.
Pilně jsem se seznamoval s chodem a fungováním Herecké asociace. Pochopil jsem, že herecká rodina se podobá té gay rodině. Vesměs jsou v ní lidé kreativní, ale také občas sebestřední, což to povolání vyžaduje. Někdy hysteričtí, přehnaně emotivní, ale hlavně co přinášejí je fantazie světa jinakosti. A o tom všem to je, aby svět nebyl černobílá louka, ale pestrobarevná, plná květů a vůní. A to, myslím, herci dokážou a umí. Inspirují ostatní v jejich trápení i radostech.

V pořadí jste tedy čtvrtým prezidentem HA, ale profesionálně jste první…
Každé návštěvě se ctí ukazuji velký unikát, který mám tady na stěně: „Ústřední Jednota Českého Herectva“ - plakát z 1. dubna 1906. To dokazuje letitou potřebu platformy, která hereckou rodinu v určitých momentech podrží. A jak je vidět, opravdu tady je od dob Rakouska-Uherska. Dokonce jedním z předsedů byl Eduard Vojan, což je úžasné. Mí předchůdci byli prezidenty vedle své herecké profese – já dostal nabídku, abych se funkci věnoval na plný úvazek.

Zmínil jste Ústřední Jednotu Českého Herectva, která zde působila před sto lety, ale je tu i období diskreditace odborového hnutí. Jak se s tímto HA vypořádala?
Všichni, i moje generace si pamatujeme Svaz českých dramatických umělců, který byl po roce 1948 etablován. Tato platforma nezaručovala hercům žádnou svobodu, ani žádné možnosti projevit se nesouhlasem s nějakým centrálním rozhodnutím.
Trvalo skutečně nějakou dobu, než si HA získala důvěru. Na počátku bylo velké nadšení a mnozí na základě zkušeností ze zahraničí hledali formu, jak by mohla HA působit. Bylo jasně definováno, že to bude platforma, která chce uchovat tradiční kvalitu herecké profese ve všech jejich disciplínách a projevech, ale zároveň to bude profesní odborová organizace. Na základě zkušeností z okolních zemí bylo naprosto jasné, že neviditelná ruka trhu se snaží nějakým způsobem uchopit všechny možnosti, kde vydělávat, a to tím způsobem, že za kratší čas více práce za méně finančních prostředků. I v kultuře…
Umění není atletika, kde se dá skok nebo čas změřit, a podle toho ocenit, jak je kdo schopný. Následující roky jasně ukázaly, jak je to v našem povolání složité.

Najednou svoboda v dramaturgii, ale odvrácenou tváří byl pokles diváků v divadlech na začátku 90. let…
Nakonec se ukázalo, že to byl jen dočasný jev. Nejvíce mě potěšilo, že se aktuálně diváci opět zvedají od televizních obrazovek a nekonečných seriálů - a chodí do divadla. Jsme spojené nádoby – divák, divadlo a herec. V současné době je v celé divadelní síti přes čtyři tisíce hereček a herců. Cením si zejména těch, kteří hrají v regionech. Tam nemají možnost si přivydělat ve filmu, v rozhlase, televizi nebo dabingu. Kolegové se věnují poctivě práci v souboru, svému úkolu v něm, a je to obdivuhodné, protože málokdo ví, že průměrný plat herce v České republice je 19 tisíc hrubého. V bulvárech se píše, jací jsou herci milionáři, jaké mají vily a mercedesy. Někteří možná ano (ti, co mají práci v reklamách a médiích), ale naprostá většina opravdu žije jen z toho platu z měsíce na měsíc, který je nižší, než celostátní průměr.

Předpokládám, že právě pro ně je tu Herecká asociace.
Především pro ně. Věčný svár se zřizovateli, snaha přeměnit některá divadla na stagiony. Tady je Herecká asociace velice užitečná. Vyjednáváme kolektivní smlouvy s řediteli. Snažíme se udržet tradiční divadelní síť. Místní divák opravdu miluje své herce, jak je tomu ve Zlíně, Pardubicích, Uherském Hradišti, Českém Těšíně, Opavě a jinde. Herecká asociace je tu od toho, aby vedle odpovídajícího platu ještě aspoň získala pro herecký soubor nějaké důstojné postavení a pracovní podmínky.

Určitě nelze zapomenout na herce na tzv. volné noze…
Veliká skupina OSVČ, kteří nejsou v žádných divadlech, působí v médiích, dabingu, rozhlasu a v dnes velmi populárních nekonečných seriálech takzvaně „na volné noze“. HA nabízí bezplatné právní poradenství a podporu právě ve věcech, ve kterých herci přece jen moc orientovaní nejsou, protože jejich fantazie směřuje jinam, než k pragmatismu a právním podmínkám jejich práce.
Snažíme se zabezpečit určitou sociální podporu právě těm, kteří jsou na tom nejhůř. Umožňujeme bezúročné půjčky nebo finanční nevratnou výpomoc v době složité situace.

Stačí na to všechno Herecká asociace sama?
V tomto směru jsme spojili síly s dalšími organizacemi výkonných umělců a společně jsme založili Nadaci Život Umělce (NŽU). Ta na základě žádostí může také sociálně pomoci. Vedle toho podporuje nejrůznější jevištní projekty výkonných umělců. Mladí lidé mohou přijít se svými divadelními představeními, aby získali podporu na jeho vznik. V tomto je tato nadace (ve které má HA ve správní radě Marka Vašuta) - nezastupitelná.

Dostáváme se k mladé generaci…
… to je jeden z našich hlavních aktuálních úkolů. Většina z nás, kteří jsme zakládali HA, pomalu dospívá na své cestě k důchodu, nebo už tolik nepracuje. Na problematiku přicházející mladé generace se musíme soustředit.
Doba je sobecká. „Já si všechno zařídím sám a nepotřebuji nikoho“, prohlašují někteří „Mistři“. Většinou to trvá do doby, dokud se daří. Pak skončí seriál nebo jiná podobná zakázka a mladý umělec se ocitne bezprizorní. Musíme si uvědomit, že když jsem v roce 1981 absolvoval DAMU – vycházelo nás ze všech hereckých škol okolo osmdesáti. Dnes končí studium ročně okolo 250ti herců. To je obrovské číslo. Nemohou najít zaměstnání. Proto se snažíme oslovovat prostřednictvím škol, konzervatoří, DAMU, JAMU studenty, aby věděli, že tu mají profesní podporu. Dalším důkazem, že na mladé umělce nezapomínáme je udělování ceny Thálie do 33 let nebo Novoměstského hrnce smíchu pro mladý výkon v televizi.

Zmínil jste stárnutí. Co nabízíte seniorům?
Nadace Život Umělce uděluje každoročně na náš návrh až deseti seniorům cenu Senior Prix. Vedle toho máme Výbor seniorů, který pravidelně připravuje pro své členy setkání v klubu Divadla ABC, výlety, či návštěvy veřejných generálek v divadlech.
Mým velkým úkolem, který jsem přebral od předchozích jako štafetu, je zřídit Dům seniorů. Pro všechny herce, kteří ukončili svou profesionální dráhu, nemají rodinné zázemí a stýská se jim po divadelním dění máme představu Domu Čtyř múz. Společně s Nadací Charty 77 hledáme vhodný objekt k tomu, aby tam mohly pospolitě pobývat 4 múzy: divadelníci, výtvarníci, hudebníci a literáti.

Vzor Amerika. Lze k nám vůbec přenést model tamních odborů?
Základem úspěchu práce organizace jako HA je pospolitost. Ta je zejména nutná v době jakékoli krize. Vezměme například situaci v dabingu. Tam už je tlak soukromých studií až bezbřehý. Herec je donucen dabovat v kratším čase – více textu - za méně peněz. Podmínky se zhoršily i ve smluvních vztazích, o zaplacení odvedené práce v termínu ani nemluvě.
Pokoušeli jsme se s nimi domluvit na určitých pravidlech, aby se narůstající propad zastavil. Navrhovali jsme diferenciaci v honorářích mezi zkušenými dabéry a např. studentem školy. Zjistili jsme, že zastupování dabérů přijetím nějaké deklarace by vznikla kartelová dohoda, což zákon nepřipouští. Řešením je pracovní agentura, která může bez obav herce v tomto oboru zaměstnat na základě předem garantovaných pravidel. Bylo to řešení zhruba pro dvě stě dabérů. Ze strany studií došlo k přeobsazování herců, vynikajících dabérů. (Např. Jan Vondráček, kterého přeobsadili z hlavní role seriálu poté, co za roli dostal diváckou Cenu Františka Filipovského.) Ti, kteří do agentury nevstoupili, nepochopili, jak nezbytná je v takových okamžicích pospolitost. Budeme ji potřebovat při řešení obdobných problému při práci v televizi, rozhlase nebo ve filmu...
Situace se sice upravuje, ale pomalu – skvělé doby dabingu se už však nevrátí. Pokud by to bylo jako v USA, kde je povinné členství v hereckých odborech - tam by spor skončil do dvou měsíců. Nicméně jsme v Čechách...

Podle Vás, povinné členství v asociaci, ano nebo ne?
To je přesně ta otázka, kam se musíme zaměřit do budoucna. Necháváme si zpracovat úvahu o tom, zda by bylo vůbec možné, aby čeští herci měli profesní komoru. V komorách je povinné členství. Týká se to profesí a řemesel, kterým tento statut udělil stát, protože jsou potřebné. Kultura i herecká profese rozhodně potřebné jsou. Bylo by dobré, kdyby si každý z politiků uvědomil danou skutečnost. Prohlašují, jak dotují divadla, to ale není celá pravda.
Nechali jsme si spočítat soukromou firmou po vzoru Rakouska, že když dá stát do divadla jednu korunu (politici to nazývají dotací), pak se státu vracejí tři koruny (my to nazýváme investicí). Snadno se manipuluje se skutečností, že divadlo je soběstačné z jedné třetiny na základě prodeje vstupenek.
Každý divák navštěvující divadelní představení, utratí další finanční prostředky (od tkaniček do bot, motýlků, parfémů přes benzín, taxík, mnohdy i rodinou večeři po představení atd.), které se při takovém množství diváků vrátí státu ve formě DPH, což představuje mnohem více, než ta jedna, investovaná koruna.
Doufám, že politici toto pochopí a udělají všechno ve prospěch diváků.
Samozřejmě profesní komora by byla velmi užitečná právě k prosazení nebo znemožnění zneužití hereckého povolání. Otázkou je, zda o to bude mít herecká obec zájem. Všechno je zatím v počátcích, úvahách.

Herecká asociace disponuje silnou marketingovou značkou…
… prestižní Ceny Thálie. Ty jsou skutečným svátkem herců, tanečníků, operních i muzikálových zpěváků. To, že určité divadlo dosáhne přes své umělce na Cenu Thálie, má dopad na zřizovatele. Mnozí jsou na to hrdí. Včetně diváků, kteří se chodí dívat na své oceněné umělce, a tím danou scénu podporují. Díky tomu je s řediteli divadel ve většině případů dobrá domluva. Vědí, že jsme na jedné lodi.

Na tomto poli, jak vyplynulo např. z rozhovoru s doc. Janem Burianem, ředitelem ND, chybí divadelní zákon.
V oblasti legislativy by se to konečně mělo dotáhnout do finále. Žádná politická reprezentace si toto nedala za svou prioritu mnoho let. Po revoluci pravicová reprezentace zrušila zákon o divadle a všechny zákony, které měly tvořit ochranné mantinely pro tvorbu a živé umění vůbec. Věřím, že se současným ministrem kultury Danielem Hermanem, který je k dořešení absentujících norem velmi nakloněn a intenzivně s námi komunikuje, se podaří dát zase zpátky podobu nějakého divadelního zákona nebo zákona o kultuře, či veřejnoprávních institucích.
Tím přestaneme být v rukou nezodpovědných politiků, kteří mají funkční jedno období, a pak skončí a po nich potopa. Stejně je tomu tak v případě zákona o české televizi, rozhlase, kde veřejnoprávnost těchto institucí by měla zajistit divákům, či posluchačům, že kvalita bude na prvním místě a kde se bude dařit tvorbě v jejich prospěch, nikoli ve prospěch politiků. Pro nás, výkonné umělce, herce, je na prvním místě radost diváka z opravdu kvalitního zážitku a nádherného výkonu, z krásné inscenace, která mu dá zapomenout na všední strasti.

V souvislosti s gay hnutím, jak již bylo řečeno, a následně s Hereckou asociací jste ukončil aktivní hereckou činnost. Neschází Vám to?
Kdyby se dříve někdo na DAMU zeptal Danušky Batulkové, Bohouše Klepla nebo Dušana Sitka, což byli mí spolužáci, zda Jirka Hromada někdy nebude hrát divadlo, tak by se tomu vysmáli: „My třeba nebudeme hrát, ale Jirka? Vždyť je to šílenej blázen do divadla! Ten bude na jevišti pořád...“
Po roce 1989 a zrušení divadla E. F. Buriana se mně uvolnily ruce a dál už můj příběh znáte. Měl jsem na výběr, zda půjdu na oblast - ale zrovna v té době nastal boom dabingu. Otevřely se archívy a točila se spousta filmů. Dabing a rozhlas mi umožnily udržet si hereckou profesi, kontakt s hereckou rodinou a ještě navíc si vydělat na živobytí - to vše dohromady mi umožnilo věnovat se vrcholově (a bezplatně) i gay hnutí.

K dabingu patří neodmyslitelně dvě velké osobnosti K. M. Walló i Olga Walló…
Měl jsem to štěstí pod jejich režijním vedením pracovat. Hlavně v ČT, kde byla čtyři studia – té chodbě se říkalo Dabing street. Dabovalo se tak, že nepřišel pouze jeden herec nadabovat si svou celou roli (jako dnes), ale kdo byl například ve 20 vteřinovém záběru (smyčce), musel čekat, až na něj s ostatními přijde řada. Tak si mladý Jirka sedl a kolem chodili Rudolf Hrušínský, Petr Haničinec, Mirek Moravec, Jana Hlaváčová a další… Prostě to byla úžasná společnost. Člověk tam slyšel, co se děje po Praze v divadlech, jaké drby jsou ve fóru… co kde kdo s kým má… Tam pobýt, mlčet a naslouchat byla krása...

Pokud to tak shrnu, tak Vám vlastně zůstala jediná role, a to reprezentovat…
Žádnou jinou roli než prezidenta už neberu… A co jsem se těch prezidentů nadaboval. (Smích.)

A to je asi Váš klíč k tomu všemu. Jak se vlastně cítíte, když jdete na jeviště jen s tím vědomím, že předáváte nějakou cenu, zahajujete festival, nebo prostě jen pozdravíte publikum nebo herecké kolegy jménem Herecké asociace…
Pro mě je to neuvěřitelné. Jako herec jsem žil v jednom divadle. Čas od času, když byl volný večer (což tak často nebylo, hrál jsem 25 představení měsíčně), jsem navštívil vystoupení kolegů. Dnes čím dál víc zjišťuji, že mě divadlo nebaví jen tím, že tam jsem, ale že mě baví vůbec. Ze všech možných aspektů – režisérů, výtvarníků, hudebníků a samozřejmě herců.

Nelze opomenout jeviště Národního divadla v Praze a zmíněné Ceny Thálie.
Musím připomenout, že to není jen o dané chvíli finálového večera. Za tím je rok příprav. Do té doby jsem o tom neměl ani tušení, až když jsem toho byl přímým účastníkem. Kolik každodenní práce stojí za tím, připravit takovou výroční Cenu Thálie. Jak složité je to ufinancovat, organizovat a připravit až k přímému přenosu ČT. Činoherní porota vidí 200 až 250 premiér, ostatní obory po třiceti. Naštěstí k tomu mám zkušený, pracovitý tým.
Před čtyřmi roky jsem stál na jevišti historické budovy ND poprvé ne jako herec Jirka Hromada, ale jako prezident Herecké asociace. Hlavou mně probíhaly různé myšlenky. Přicházíte tam s obrovskou úlevou, že už je vše za námi, ale k tomu cítíte obrovskou zodpovědnost k těm, kteří na jevišti ND byli vašimi vzory… a pak štěstí, že přinášíte radost oceněným i nominovaným – a že vysíláte dobrý signál do samotných divadel. A to má smysl.
Život mě posunul. Jezdit po republice, setkávat se soubory, se zřizovateli a k tomu mít v záloze určitou schopnost pomáhat, tak to je pocit, který se dost těžko vysvětluje. A když vidím navíc krásné představení, tak si ho s diváky naplno užívám.
Už dávno nepřemýšlím o tom, co jsem si mohl všechno zahrát, že mi utekly ty nejlepší roky… Nadaboval jsem kolem osmi tisíc rolí úžasných herců. Natočil v rozhlase stovky pořadů poezie, četby na pokračování, literárních setkání… Tak to beru. Že to tak být muselo a mělo... Dál to neřeším. Inspirují mne dvě, pro mě životní kréda:
První: „Je nezbytné konat dobro, ale musíme ho konat dobře.“
Druhé od Gándího: „Buď tou změnou, kterou chceš uvidět.“

Zadáno pro: Hereckou asociaci