Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Petra Horváthová: Mám slepou úctu a obdiv k autoritám…

autor: archiv

Letní divadelní sezóna skončila. I když déšť párkrát dost znesnadnil, a někdy úplně zrušil hraní, přesto Letní shakespearovské slavnosti nedostatkem diváků netrpěly. V letošní novince, Shakespearovu Mnoho povyku pro nic, si zahrála jednu z hlavních rolí, Beatrici, mladá herečka Petra Horváthová. Povídaly jsme si přímo na scéně na Nejvyšším purkrabství Pražského hradu.

Máte za sebou maratón letních představení. Jaké jsou vaše zážitky?
Mně se hrálo moc hezky. Myslím, že to představení se od premiéry hodně změnilo, vyrostlo. Postupně jsme se toho víc zmocnili, a diváci to „dotáhli“. Bylo pro mě velké plus, že jsem si vlastně poprvé mohla vyzkoušet, jaké je to hrát na tak velkém jevišti a pro tolik lidí. Bez jakýchkoli podpůrných prostředků umluvit jeviště a vůbec energeticky utáhnout celé představení v roli Beatrice. Takže pro mě bylo úplně úžasné vyzkoušet si to.

Je to pro vás vlastně zatím úplně největší role?
Ano, přesně tak. Jak jsem neměla vlastně žádnou pořádnou absolventskou roli, tak si to teď nahrazuji... :-)

Není to ale váš první Shakespeare. V rámci studia jste si vyzkoušela roli Violy a Sebastiana ve Večeru tříkrálovém?
To byly školní klauzury. Pak z toho sice vzniklo představení, ale v něm jsem už skoro nehrála, protože tehdy to byla pro mě nejtěžší doba studia. Nerozuměla jsem si s pedagogem, a tak jsem trochu „upadla“.

Vraťme k Mnoho povyku pro nic. Zazněl názor, že pro role Beatrice a Benedicka jste moc mladí. Jak to vidíte vy?
Řešila jsem to a říkala si, ano, ano, asi bychom měli být starší. Myslím si však, že je to jen díky moderní době, kdy můj věk je ještě stále mládí, za dob Shakespeara bych už byla rašple. Také mi pomohla kamarádka Alenka, když jsem se jí svěřila a ona na to :”Péťo, ty tam říkáš, že všichni se žení, vdávají, jen já ne…To teď máme kolem sebe.” A já si najednou uvědomila, že se mě to týká víc, než jsem si původně myslela.

Beatrice v tomto provedení je mj. rolí s velkolepými kostýmy...
A parukami. Říkám vždycky, že se jdu přepatlat, přidusit, a přidrátovat, protože vlasy je třeba do účesu “drátovat”. Kdyby začalo opravdu hodně pršet, tak si nejsem jistá, jestli bych to na té hlavě udržela…:-)

Máte z tohoto léta nějaké specielní zážitky, ať kladné či záporné? Hrajete kromě pražského hradu ještě v Brně, Ostravě případně Bratislavě. Kde se vám hrálo nejlépe?
Tady na Hradě se mi hraje hezky. A velmi příjemné přijetí jsme měli v Brně, kde bylo velmi vřelé publikum. Jednou na konci nastal potlesk ve stoje a to až nás zaskočilo. Pro mě je dost zajímavé takhle střídat prostory. Tohle sériové hraní má své výhody i nevýhody. Bavila jsem se o tom s kolegy, že se při tak intenzivním hraní stává, že na jevišti najednou propadnete nejistotě, jestli opravdu říkáte text nebo si ho jen myslíte, A nebo jestli neopakujete to, co už bylo řečeno. Měli to podobně. A kromě toho, když hrajete tak často, cítíte, jak je každé představení jiné. V průběhu týdne se hmatatelně mění energie. Hodně záleží na divácích, na jejich reakcích, a pochopitelně také na počasí. Po měsíc jsem usínala s tím, že jsem si pořád opakovala text, ale taky se to díky tomu vyhrálo.

Tady se dostáváme k problému, který je nerozlučně s hraním na open-air scéně spojen. Hraje se prakticky za každého počasí...
Někdy je to docela kruté. Docela jsme si užili zimy. A před pár dny jsme hráli za plného deště a diváci nechtěli odejít. Byli zachumlaní v pláštěnkách a vypadali jako skřítci. Seděli a vydrželi. Vůbec mám pocit, že lidi jsou k nám hrozně vstřícní. I když kritiky nám nevyšly úplně super, diváci to berou. Pro Vaška i pro mě je tahle příležitost krásná, protože ani jeden nejsme takové typy, abychom se drali a získávali velké role. Myslím, že ty Shakespearovky mají dobrý koncept, dostávají tu šanci i režiséři mladé generace jako Dan Špinar nebo Skútři. Inscenace, ve které hraju, je klasičtější, a my jsme od pana režiséra Menzela dostali pokyn „srozumitelně mluvit a vypadat hezky“, a to jsme doufám splnili :-)

Hraní na open air jsme si ale vyzkoušela už dříve. Prý jste hráli ve Zlaté Koruně?
Bylo to venku, na nádvoří, ale také různě ve sklepě. Hráli jsme pro vodáky, a byl to jeden z mých největších zážitků na škole vůbec. Hráli jsme např. Čechova, měli jsme sestavenou takovou mozaiku dialogů a situací. Hráli jsme v arénovitém prostoru. Já jsem tam měla s Karlem Kratochvílem dialog z Ivanova a pro mě tohle byla nejhezčí práce na škole. Bylo úžasné, jak ten Čechov zapůsobil i na ty rozjuchané vodáky. Strašně zvláštní pocit... Dívala jsem se těm lidem do očí, jakou mají energii, jak jsou vyjukaní, zaskočení, dojatí. Na tom letním hraní je kouzelné, že sem dostanete lidi, kteří jinak do divadel moc nechodí. Je to jiná atmosféra. A když zjistíte, že dokážete oslovi i lidi, kteří do divadla normálně nechodí, je to hrozně fajn.

Teď bych se ráda dozvěděla něco o vás. Vzpomínáte, kdy vás chytlo divadlo?
Já jsem to měla rozhodnutý, už když jsem byla malá holka. Řekla jsem, že chci být herečka nebo doktorka. A později jsem si řekla, že herečka si může tu doktorku zahrát. Když jsem byla na gymnáziu, tak jsem začala pochybovat jestli chci hrát. I když jsem v té době jezdila na Jiráskův Hronov a hrála v amatérském souboru. A pak jsem si řekla, že to zkusím – a dostala jsem se na školu.

Na DAMU jste se dostala bez problémů, ale jak jste naznačila, studium pro vás nebylo úplně snadné. Vy na první pohled působíte jako extrovert, ale asi je to jen vnější zdání. To ostatně naznačuje i název vaší diplomní práce Stud-i – um.
To je právě ten paradox, že člověk působí jinak, například velmi sebejistě, než jaký doopravdy je, jak se uvnitř doopravdy cítí.

Neměla jste tedy pochybnosti, jestli je herectví pro vás to pravé, jestli to má smysl?
Ano, samozřejmě, že jsem na DAMU pochybovala, ale pořád jsem věřila. Až tak slepě, že jsem byla ochotna se zlomit sama v sobě, a to způsobilo, že jsme na té škole nebyla šťastná. Já jsem šla dělat divadlo kvůli tomu, co jsem zažila s amatéry. To znamená hlavně parádní kolektiv. A najednou se dostanete do skupiny lidí, kde někteří mají pocit konkurenčního boje. To mně hrozně vadilo. Bylo mi devatenáct a přišla jsem z České Lípy. Najednou se dostanete na školu snů, a sejme vás to. Můj problém asi je to, že mám slepou úctu a obdiv k autoritám. Je to tak silné, že si nestojím sama za sebou. Pak už mi nic nezbývá, a já sama sebe strašně poničím, že mi dělá velké problémy znovu se zvednout a jít.

Jak a kdy do vašeho života vstoupila muzika?
Muzika vlastně byla dřív, už ve školce (hudební školka), na základce jsme pak začala hrát na klavír a flétnu a později skládat muziku. Pak se do toho dostal hip-hop a počítače. Takže jsem se tomu hodně věnovala skrze tu techniku. Když jsem měla krizi na DAMU, tak mě to zachránilo.

Kdy vznikla skupina Monoskop?
Já se přiznám, že jsem se do Monoskopu dostala později, takže úplně nevím. Hledali zpěvačku, a já jsem nakonec asi jako jediná s těmi pěti kluky vydržela. :-) Teď je to myslím pět let.

Z hlediska úspěšnosti jste měla štěstí, že jste se dostala do seriálu Cesty domů. Přináší vám to něco?
Je to televizní fabrika. Ale samozřejmě, že mi to něco přineslo. Zásadní pro mě bylo, že jsem dostala roli v seriálu Zázraky života. Tam to pro mě bylo o setkání se zajímavými lidmi. Potkala jsem se s Radimem Špačkem, vyzkoušela jsem si, jak pracuje v takovém fofru, seznámila jsme se s panem Ornestem, Igorem Chmelou, a dalšími. To samé mě čekalo v Cestách domů. Jedním z rozhodujících momentů, proč jsme do toho šla, bylo, že tam hrají paní Smutná a pan Švehlík, a že budu mít možnost s nimi hrát.

Takže jakési „postgraduální studium“?
Vlastně ano, jak pan Švehlík, tak paní Smutná učili, občas mi něco řekli a ukázali spoustu užitečných věcí. Pan Švehlík říkal: „Mluv pomalu, nevypadej, že už tam nechceš být.“ Takže to fakt byla druhá škola. Taky se naučíte stát nějakým způsobem před kamerou, ale je to něco jiného než když se točí film, aspoň myslím. My točíme třeba 14 obrazů denně, což je docela masakr. Víte, že se točí na tři kamery, a musíte pořád vnímat, jak vás berou. Takže podle toho se musíte postavit, počkat. A pak, zkoušení ve spěchu... V tomhle to pro mě byla velká zkušenost.

Baví vás zkoušení na divadle?
Strašně moc. Jak říkala paní Fidlerová, která nás učila, že zkoušení je ta nejlepší část práce. Když je to dobrý, baví vás to. Beatrice v tomto smyslu byla úžasná. Od začátku jsme vůbec nevěděla, jak na to, bylo tam pro mě strašně moc slov, je to hodně básnické a má to spoustu jemností. Pak se do toho najednou zamotáte a začne vás to neuvěřitelně bavit. Ale někdy to zkoušení, nebo přezkušování docela dost bolí.

Jaké byly zkušenosti po škole?
Zpočátku jsme ještě dohrávali dost věcí z DISKu, protože na Spalovače mrtvol a na Marnotratného syna se dost chodilo. Pak jsem dostala nabídku od Ondřeje Sokola udělat hudbu k Ujeté ruce v Činoherním klubu. Zpívala jsem tam na svůj playback. Nějakou dobu se to nehrálo, ale v nové sezóně by se to mělo vrátit. Pak jsem ještě přebrala roli po Simoně Babčákové v Hrdinovi západu, hrála v Aqualungu a pracovala na recepci.

A co Divadlo pod Palmovkou?
Mám smlouvu na dva roky ještě od Petra Kracika. Teď v prosinci mi smlouva končí, a nový umělecký šéf se mnou nepočítá. Takže nevím, jestli budu dohrávat. Rozhodla jsem se, že to nebudu řešit a počkám, co přijde. Mě vlastně dost bavilo být v angažmá, představovala jsme si, že budu růst se souborem a že to bude mít pro mě nějaký význam. Ale dopadlo to jinak. A nejvíc mě na tom bavilo, že jsem si pořádně zazkoušela. Vlastně dnes, kdy herci většinou hostují v různých divadlech, už to není jako dřív, kdy se chodilo do konkrétního divadla na osobnosti. Tohle si snad drží už jen Dejvické, Dlouhá nebo Zábradlí.

Určitě ale přemýšlíte, co dál. Chtěla byste dát dohromady vlastní soubor?
To by se mi líbilo, ale není to vůbec snadné. Čtu teď hodně divadelních her. Ale vybrat něco báječného, aby na to lidi chodili a zároveň to mělo nějakou uměleckou hodnotu, je těžké. Já bych chtěla udělat takovou věc, kterou by ocenila kritika, ale zároveň to bylo dobré i pro moji maminku, která není z divadelního světa. To si myslím, že je to dost těžký úkol. Pokud se sejde dobrá skupina lidí, tak věřím, že to může vyjít.

Počítáte dál i s muzikou?
Nechtěla bych se toho vzdát, protože je to krásný. Nejlepší by bylo, kdybych to mohla v budoucnu spojit. Nedávno jsem dělala Heleně Dvořákové písničku do inscenace Faust. Zjistila jsem, že v rámci hudby se nebojím tak prosazovat, jako v herectví. Jednou se mě ptal pan Pavlata, čím bych vlastně chtěla být: zpěvačkou, herečkou, režisérkou, nebo co? A já vlastně pořád nevím. Teď jsem se rozhodla, že chci být hlavně herečka, že to je pro mě věc, která mě baví nejvíc. A to ostatní s tím jde ruku v ruce.

Ještě spolupracujete s Mental Power?
Už čtvrtým rokem. Pořád se tomu věnuju a baví mě to. Teď jsem ještě k tomu přibrala pomoc s Apropem Jičín, pomáhám jim organizovat jejich benefici.

Tak ať se vám všechno daří!

22.9.2014 22:09:04 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!