zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Sandra Riedlová: V divadle mám ráda různorodost

Herečka Sandra Riedlová

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Herečka Sandra Riedlová je v současné době na volné noze, nicméně je stále v jednom kole. Nejenže hraje v různých brněnských souborech, ale má i vlastní divadlo. V Praze jsme ji mohli vidět při hostování Divadla U stolu ve Švandově divadle.

  • Přijela jste do Prahy s představením Šamhorodský proces, kde ztvárňujete Marju. Inscenaci hrajete už od roku 2008. Jaké jsou ohlasy?
    Podle svých přátel a známých vím, že diváci odcházejí hodně zasaženi. To téma je hodně citlivé, připomíná nám hrůzy, na které bychom neměli zapomínat, aby k něčemu takovému znovu nedošlo. A když se podíváme, co se děje ve světě, je potřeba stále tyhle věci připomínat. Když se byl na představení podívat můj muž, říkal, že odcházel s hroznou depresí, hodně ho to zasáhlo. Lidem se líbí, jak hrajeme, jsou zasaženi a snad o těch věcech i přemýšlí. Divadlo U stolu se vyznačuje tím, že dělá hodně komorní věci, diváci a herci jsou si hodně blízko, a kontakt je velmi intenzivní.


  • Vy jste během své dosavadní kariéry vyzkoušela nejrůznější prostory, doslova přeskakujete z velkého jeviště na malé a zpět.
    Máte pravdu. Moje první zkušenost je spojena s Městským divadlem Zlín, což je obrovský prostor, pak jsem ale hrála pro děti v Loutkovém divadle Radost, vzápětí jsem vyzkoušela Mahenku, velkou scénu brněnského Národního divadla, a souběžně Divadlo U stolu. Baví mě ta různorodost, možnost vyzkoušet si všechno možné. Zkrátka pro mě je cesta cíl.
  • Jak se vám hraje v Divadle U stolu?
    Hraje se mi moc dobře. Divadlo U stolu voní. Zpočátku jsem se toho komorního prostoru bála. Začínala jsem ve Zlíně, kde je divák daleko a člověk ho moc nevnímá, ale na malém prostoru je divák blízko, vidíte mu do očí. Je to zvláštní pocit, když cítíte, jak vás vnímá, jestli ho to baví, jestli mezi vámi proudí nějaká energie. Výhodou je, že do Divadla U stolu chodí divák připravený. Ví, na co jde, ví, proč tam chodí. Takže se setkáváme s lidmi, kteří s námi souzní, a to je moc příjemné. Kromě toho mě velmi těší, že se v Divadle U stolu sešla mně nesmírně blízká parta lidí, s nimiž se mi dobře pracuje. Takže pokaždé, když mi František Derfler zavolá, jsem u vytržení a přemýšlím, jak překopat diář, abych s ním mohla spolupracovat. Teď se to sice dvakrát nepovedlo, ale doufám, že to zase vyjde. Nedávno jsme měli derniéru Zapomenutého světla, které jsem měla velmi ráda. I když jsem původně roli Zezulky nenazkoušela, ale naskočila jsem do alternace, s panem Mazákem i režisérem Františkem Derflerem byla velmi příjemná práce. Před půl rokem jsem U stolu nazkoušela nové představení, vánoční, které se jmenuje Ježíškova košilka a režírovala jej paní Zoja Mikotová. Díky tomuto představení začaly do Divadla U stolu chodit i děti, baví se, a to je skvělé.
  • Pan Derfler je herec, takže logicky dělá herecké divadlo. Vyhovuje vám takový přístup? Jinými slovy, je vám bližší divadlo, které se soustředí na herecký projev nebo spíše na originální režijní koncepci?
    V poslední době mám zkušenost s mnoha různými přístupy, a zjišťuju, že mě baví všechny. Právě ta pestrost, různorodost přístupů k tomu, jak uchopit postavu, i celou hru, je pro mě nejzajímavější. A k panu Františkovi musím ještě říci, že spolupráci s ním pokládám za neskutečnou poctu. Cítím velkou odpovědnost, protože on je pro mě Pan s velkým P. Pamatuji si, jak mě pozval, abych hrála v Šamhorodském procesu. Když jsem si přečetla text, váhala jsem. Bála jsem se, že to nezvládnu, neměla jsem sebedůvěru. Ale když jsme začali pracovat, zjistila jsem, že ten pan Derfler není někdo nad zemí, ale že je to normální, velmi lidský, příjemný člověk, kterého se můžu zeptat, když si nevím rady. Takže mě práce s ním hodně baví, a každé setkání s ním beru jako dárek, jako svátek. A na jeviště jdu s neskutečnou pokorou, ať už v jakékoli roli. Všechny role, které hraju v Divadle U stolu jsou náročné. Jsem ráda, že mám možnost se s nimi stále setkávat a bojovat.
  • Vy pocházíte ze severní Moravy – z Jeseníku? Tam asi velký divadelní život nebyl...
    Narodila jsem se v Ostravě, ale celé dětství jsem prožila v lázních Jeseník, takže tam cítím svoje kořeny. Moje dětství bylo spojené se sportem, s během na lyžích. Lyžovala jsem dokonce závodně. Sportovkyně jsem byla průměrná, nicméně vztah ke sportu mám dodnes a být v pohybu mě baví.
  • To je asi i důvod, že jste se z Jeseníku brzy vydala „do světa“?
    Ano, v patnácti jsem zakončila dětství, vypravila se vlakem do Brna a začala tam studovat konzervatoř. Po maturitě jsem nastoupila ve zlínském divadle, kde jsem potkala skvělé kolegy, na které často vzpomínám, a kde jsem šla z jedné velké role do druhé. Po dvou letech jsem ale utekla. Říkala jsem si, že to nejde, abych pořád hrála velké věci, že se potřebuji ještě učit, nadechnout se. Bylo mi teprve dvacet a měla jsme pocit, že nic neumím a neznám. A tak jsem se na rok vypravila na zkušenou do Anglie. Po návratu mi zavolal pan ředitel Vlastimil Peška z divadla Radost. Loutky mě začaly ohromně bavit, nicméně jsem si řekla, že bych to nejprve měla vystudovat. Přihlásila jsem se na pražskou DAMU k panu Bornovi, a byla přijata.
  • Vy jste ale v Praze studovala jen dva roky – a studium dokončila na činohře v Brně. Proč?
    Já jsem se totiž v divadle Radost zamilovala – do svého budoucího muže, s nímž jsme dnes už čtrnáct let. Prostě jsem to nemohla v Praze vydržet, dojíždění bylo komplikované. A tak nakonec pan Borna pro mě vymyslel kombinované studium. Absolvovala jsem dva roky na alterně v Praze a pak mě v Brně vzal do ročníku pan docent Aleš Bergman. Takže jsem studia zakončila činoherní rolí.
  • Ale dále jste hrála v divadle Radost...
    Já jsem jinam nechtěla, protože mě to v Radosti bavilo. Ale po určité době jsem začala pociťovat touhu po změně. Shodou okolností mi zavolali z Mahenky s nabídkou na angažmá. Chvíli jsme váhala, ale pak jsem si řekla, že když tam nepůjdu, tak mě to třeba bude mrzet. A když tam půjdu, tak to bude další zkušenost. A co bude dál, se uvidí. Po čtyřech letech jsem Národní divadlo opustila, protože jsem si tam připadala taková bezprizorní, necítila jsem naplnění po pracovní stránce. V té době už jsem měla ročního chlapečka. Teď jsem nějaký čas na volné noze, a přiznám se, že mi to zatím vyhovuje. Ale jestli jsem schopna takhle existovat dlouhodobě, ukáže čas.
  • Jak vzpomínáte na Radost – byla to opravdu radost?
    Určitě. Ta etapa v Radosti byla pro mě velice silná. Hodně mě totiž baví komedie, a mnozí o mně říkají, že jsem komediální typ. Právě pan ředitel Peška mě zahrnul spoustou nádherných komických příležitostí. Mohla jsem si vyzkoušet i zpěv, tanec, hru s loutkou i bez ní. A právě jemu vděčím za to, že jsem na Grand festivalu smíchu v Pardubicích získala cenu za roli princezny Sylvestrie ve stejnojmenné loutkové opeře. Teď mě znovu pan Peška oslovil na hostování, nazkoušela jsem Papagenu v Mozartově Kouzelné flétně. Je to velice zajímavý tvar, kde se prolínají různé typy zpěvu. Jsou tam operní pěvci, např. paní Martina Králíková z Janáčkovy opery zpívá Královnu noci, a na druhé straně zpíváme my, činoherci. Tuhle inscenaci si pan Peška nadělil k šedesátinám, a baví jak diváky, tak i nás.
  • Jste sice na volné noze, ale jak se zdá, na nedostatek práce si nemůžete stěžovat.
    Nedávno se mě někdo zeptal, v kolika divadlech hraju, a tak jsem počítala. Je to neuvěřitelné, ale spolupracuju s šesti soubory. Teď jsem rozjela i vlastní pohádkové divadélko. Jezdím po školkách a hraju pro děti, což mě hodně baví a naplňuje. Spolupracuju s divadlem Radost, s Divadlem U stolu, Buranteatrem, s Komorním hudebním divadlem Radima Sasínka (což je herec z Radosti), s Divadlem Zdeňka Ševčíka (taky kolega z Radosti) a Malým divadlem komedie, které sídlí v Divadle Bolka Polívky.
  • Vaše divadélko je autorské?
    Ne. Já nejsem autorský typ, abych si něco sama napsala, složila hudbu a podobně. Spíše se obklopuji lidmi, kteří to umí, a já jsem pak schopna ten celek vypustit do světa. Pohádka má velký úspěch, a chtějí po mně další, takže právě chystám nový projekt.
    Kdysi jsem v diplomce napsala, že moje přání je hrát činoherní i loutkové divadlo. A teď před čtyřicítkou se mi to plní. Dělám neskutečné množství divadelních forem, je to velmi příjemné a obohacující, protože každý den je úplně jiný.


  • Sandra Riedlová
    Narodila se v roce 1976 v Ostravě, ve městě Jeseníku prožila dětství. Navštěvovala dramatický kroužek. Po ZŠ absolvovala dramatické oddělení na Konzervatoři v Brně. Studovala pod vedením Ludmily Slancové a Aranky Lapešové. Studium ukončila v roce 1996. První angažmá v Městském divadle ve Zlíně, kde spolupracovala především s režiséry Ivanem Balaďou, Petrem Veselým a Věrou Herajtovou. První rolí na profesionální scéně byla Nina v Lermotovově MAŠKARÁDĚ. Spolupracovala s režisérem J. A. Pitinským při přípravě na jeho inscenaci Kafkova PROCESU.
    Angažmá ve Zlíně ukončila po dvou letech a jeden rok sbírala životní zkušenosti v Anglii. Po návratu od roku 1999 se stala členkou brněnského Loutkového divadla Radost a rozhodla se ke studiu na katedře loutkového a alternativního herectví na pražské DAMU. Pod pedagogickým vedením Jany Altmanové a režiséra Jana Borny.
    V průběhu studia na DAMU se rozhodla přestoupil na katedru činoherního herectví brněnské JAMU, kde se setkala s učiteli hlavního oboru Janou Hlaváčovou a Alešem Bergmanem. JAMU ukončila v roce 2004 rolí Anfisy v Čechovových TŘECH SESTRÁCH.
    Po absolutoriu ještě zůstala v brněnské loutkovém divadle Radost a za roli princezny Silvestrie ve stejnojmenné loutkové opeře získala cenu Festivalu smíchu v Pardubicích. Od roku 2008 se stala členkou činoherního souboru Národního divadla Brno a úspěšně se zhostila role role lady Marchmontové ve Wildově IDEÁLNÍM MANŽELOVI, Poluši v GAZDINĚ ROBĚ Gabriely Preissové a mnoha dalších. Hostuje rovněž v Divadle u stolu (ŠAMHORODSKÝ PROCES (SOUD NAD BOHEM) a JEŽÍŠKOVA KOŠILKA) a v divadle Buranteatr (PRAVÉ POLEDNE).

    Mimo divadelní scénu si v pohádce JAK SE ŠVEC DRATVIČKA STAL TCHÁNEM PANA KRÁLE /1994, rež. Věra Jordánová/. Postavu princezny také vytvořila ve filmu ČESKÝ HONZA /2008, rež. Zdeněk Kozák/. Naposledy se objevuje prostřednictvím televize v cyklu OKNO DO HŘBITOVA /2011, rež. Vladimír Michálek/.
    V roce 2009 a 2010 televize převzala dvě divadelní inscenace Gazdina roba /rež. Břetislav Rychlík/ ,v roli Popoluši a Richard III. /rež. Stanislav Moša a Zdeněk Plachý/, v roli Jany Shorové.

    21.4.2014 00:04:21 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory