zvláštní poděkování
Quantcom.cz

ON-LINE - Detail příspěvku

„Od dvaceti jsme všichni stejně staří…,“ říká Ivana Chýlková

Ivana Chýlková

autor: archiv   

Herečka Ivana Chýlková je neobyčejně zaneprázdněná – hraje v Činoherním klubu, v Divadle bez zábradlí, v Hudebním divadle Karlín. I když se už těší na zasloužené volno, přece ještě „navíc“ přijala nabídku zahrát si pod režijním vedením Patrika Hartla v inscenaci Madame Melville, se kterou hostuje ve Švandově divadle. Druhá série této inscenace se zde bude hrát 27. do 3. září 2004.

  • Váhala jste, když jste dostala nabídku na roli v inscenaci Madame Melville nebo jste do toho skočila po hlavě?
    Ani to ani ono. Nejprve si vždycky nabízenou věc přečtu. Vždycky je pro mě je důležité, s kým se to dělá. A od Patrika jsem viděla několik inscenací, které se mi strašně líbily. Kromě toho pracoval předtím s lidmi jako Karel (Roden) a Jana (Krausová), kteří si ho pochvalovali. A na to já dám, co o tom člověku říkají moji blízcí. Protože taky tuší, jestli mi spolupráce s tím člověkem bude vyhovovat nebo ne. Samozřejmě je rozhodující i to, s kým jsem na jevišti. Pak už do toho jdu hlava nehlava a dělám všechno pro to, aby to bylo co nejlepší. Někdy to dopadne líp, někdy hůř, ale ten zápřah je vždycky stejný…


  • Jak se pracuje s Patrikem Hartlem?
    Neuvěřitelně. On podle mě ví přesně, co chce, nicméně do toho jde s velkou opatrností a zároveň důsledností. Vysvětlí vám i nevysvětlitelné. Je to ohromně empatický člověk a vzácný režisér. Já znám za celý svůj život jen dva takové – každému herci bych přála takového režiséra potkat, protože někdy se takové setkání nepoštěstí za celý život .
  • Příběh je o vztahu mladého chlapce a starší ženy. Máte Vy nějaký podobný zážitek?
    Já rozhodně ne. Nikoho jsem takto nesvedla, žádného mladšího jsem neuháněla… Mně vždycky spíš imponovali starší muži.
  • Slyšela jsem interpretaci, že zatímco pro toho kluka to byl zážitek na celý život, pro tu dámu neznamenal nic, pouze ho zneužila. Co si o tom myslíte Vy?
    Já z téhle postavy nemám pocit, že ho zneužila nebo využila. Myslím, že spíše podlehla své slabosti, protože neměla vyřešené své vztahy - o kterých tam mluví a které pro ni nejsou jednoduché. Její otevřenost jí vždycky něco přinese, ale na druhou stranu se díky své důvěřivosti dostane do něčeho, s čím si docela neví rady. Brání se, ale nakonec se v tom stejně veze. S tím klukem hraje fair play, neléčí si svoje nezdary na budování falešného vztahu. Řekne mu to na rovinu - a to je na ní hezké.
  • O čem podle Vás ta hra je?
    Tu hru je možné brát z různých pohledů. Nejzajímavější ale - myslím - je ta myšlenka z úvodního monologu: když se člověk zamyslí, bilancuje, tak zjistí, že ty opravdu důležité situace, které v životě zažijeme, dají dohromady týden, maximálně 14 dnů a zbytek je vata… Je to tedy o uvědomění si důležitých věcí, o také tom, že to, co může být důležité pro jednoho, zase není tak významné pro druhého. Vždycky záleží, na kterém břehu stojíte.
    Mně se líbí, že se o těchhle věcech mluví přímo, obnaženě. To není obvyklé - tady jsou lidi zvyklí schovávat se za legraci. Je to proto, že jsou všichni vlastně plaší a neumějí s otevřeným citem a přímostí pracovat. Konečně, vidíme to i na publiku - úplně to cítíte, že se chvílemi chichotají na místech, kde to nečekáte, a je to z rozpaků. Tohle jsou věci, které si lidi nechávají pro sebe. Řeknete je maximálně někomu, s kým prožijete intimní chvilku, ale ve společnosti se o tom nemluví.
  • Zatímco vztah staršího muže a mladé dívky je ve společnosti tolerován, vztah starší ženy a mladšího muže, to je téma, o kterém se nemluví. Nicméně, alespoň na Západě se takové vztahy stávají čím dál běžnější. Myslíte si, je vztah partnerů , mezi kterými je věkový rozdíl, reálný?
    Já myslím, že takové vztahy běžně existují. A mám pocit, že to tak bylo vždycky, akorát že se o tom nemluvilo. Tady nebyla žádná svoboda projevu v ničem, o těch vztazích se nemluvilo jako o spoustě jiných záležitostí. Tady jsme jen budovali socialismus a o nemluvilo se o ničem… Teď je všechno otevřenější, ale nemyslím si, že je nějaký boom v téhle oblasti. Myslím, že lidstvo se chová pořád stejně.
  • Doba se mění, a myslím, že už se někdy těžko rozeznává, komu je kolik let. Nicméně, určité konvence se nás pořád snaží zasunovat do „přihrádek“, podle kterých se máme v určitém věku chovat určitým způsobem. Nemáte s tím někdy potíže?
    Já jsem zaznamenala, že jsem se zastavila ve dvaceti letech a chovám se pořád stejně. A tak se i vnímám. Samozřejmě, že pro okolí to může být někdy trošku divné, ale já tohle sama před sebou neřeším.
    Chovám se prostě spontánně.
  • Takže netrpíte žádnými „generačními“ problémy?
    Jak už jsem říkala – od dvacíti jsme všichni stejně staří. Já osobně neřeším, když je někdo o deset let starší nebo mladší, tak věk nevnímám. Patrikovi například je 27 let a já mám pocit, že je stejně starý jako já. Pak jsou někteří lidi, kteří jsou starší než on, a mám pocit, že jsou úplné děti. Ale to souvisí s jinými věcmi - prostě je jedno, jestli je to „mladej blbec nebo starej blbec“.
  • 16.8.2004 20:50:00 Jana Soprová