Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

„Solženicyn není žádný hardrock,“ říká Matěj T. Růžička

autor: Z webu

Režisér Matěj Růžička je jedním ze zakladatelů brněnského divadla 7 a 1/2. O své inscenaci Jeden den Ivana Děnisoviče krátce promluvil v pauze zkoušky. Těsně před tím svým hercům kladl na srdce, jak je důležité na jevišti věrohodně existovat, nehrát divadlo…

Co tě na tématu ruských gulagů tolik zajímá?
To je půjčka za oplátku – splátka za něco, s čím se nutně potřebujeme vyrovnat. Ty preference jsou dnes hrozný a ty zločiny byly tak zrůdný, že se to nedá ani popsat. Podobnou zkušenost jsme zažili přímo ve vlastní rodině a tohle představení je pokus se s tím osobně vyrovnat. Asi se nikdy nepodaří pochopit míru toho zla. Mám dojem, že z mého okolí je tohle první představení, který o něčem podobném mluví. Lidi v těch lágrech chcípali za strašlivých okolností a my všichni se pořád tváříme, že to jako bylo a čteme to jako nějaké statistiky, jako by se nás něco podobného už netýkalo. Ale já tvrdím, že na to nesmíme zapomenout. A zajímavé je, že ani stát se s tím nevyrovnává – většina oficiálních postojů je, že to sice bylo strašné, ale až ty lidi vymřou, tak se zapomene a bude líp. Z mé strany je to něco mezi pokusem o poklonu, ale netroufám si říct, jestli se to podařilo.

Jak to souvisí se světem dnes…
My jsme hráli pro střední školu. Pro tyto děti jsme to hráli třikrát a pokaždé s vel-kým ohlasem. A já jsem se rozhodl před představením vylézt před děti s těmi na-gelovanými účesy - a jenom jsem četl čísla. Čísla mrtvých. Ta jsou tak velká, že už jsou abstraktní. Když je někdo mi-liardář, tak se ví, že má asi moc peněz. Ale nikdo si už neumí představit jednotlivý korunky. Jenže v tomhle případě jsou to milióny životů… A já si pak někdy připadám skoro jako bych zachraňoval svět třeba tím, že se rozhodnu komunisty nevolit. Paměť národa prostě nesmí zmizet. Skoro bych řekl, že je to takový edukativný projekt.

Myslels to takhle moc konkrétně - politicky?
V okamžiku, kdy se moc dostane do rukou jednotlivce, kterej je padlej na palici a vymyslí si nějakou nesmy-slnou ideologii, tak je to vždycky hrozný. Ale vzhledem k tomu, že je to spjatý s náma, kteří si buď ještě pamatujeme těch čtyřicet let, nebo jsme touto historií bezprostředně ovlivnění, třináct let se s tím pokoušíme vyrovnat a teď jsme zase zpátky tam, kde to skončilo (komunisti mají dvaadvacet procent, jestli si to dobře pamatuju). Mám pocit, že ty lidi mají fakt krátkou paměť, když říkají, že jsme se vlastně tehdy neměli tak špatně…! Navíc Solženicyn není v tomto tématu žádný hardrock, ale spíš je v tomto tématu nejznámější. Ta moje inscenace má podtitul Sedm statečných – má to být o lidech, kteří umí zvítězit nad nepřítelem.

V inscenaci hraje víc neherců než profesionálů…
Tak výrazné typy jsem mezi herci nenašel. A navíc jsou strašně autentičtí - třeba Petr Michálek je neherec jako poleno, ale je potomek takového vězně stejně jako já a autenticita jeho výpovědi je obrovská. I když to neumí tak dokonale prodat. Je v něm ta pravda toho zážitku a ani to nemusí být činoherní herec. Nebo například Sergej je Rus, lépe řečeno Mongol, který neumí dobře česky. I realita toho nedokonalého jazyka sem patří. Pokusil jsem se o dokument na divadle.

Lucie Bulisová

27.6.2004 06:46:00 Redakce

TIP!