Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

„Zapouštím kořeny do nebe,“ říká Aleš Janák

autor: archiv

Dnes naposledy se v šapitó pod hradbami představí česko-ruský experimentální soubor Teatr Novogo Fronta. S jeho uměleckým šéfem, autorem, hercem a režisérem Alešem Janákem jsme si mj. povídali o divadelním publiku, Čechovovi a cirkusech.

Vaše středeční představení Kdo se sem dívá bylo díky počasí hodně dramatické. Jste zvyklí „spolupracovat“ s počasím?
My jsme si ve středu vlastně odbyli premiéru v šapitó, protože jsme v něm ještě nikdy nehráli. Takže jsem zjistili, co všechno to obnáší, třeba právě přírodní živly, které se do představení promítly. Ale jsme samozřejmě zvyklí hrát venku, kde s počasím mu-síme počítat.

Kromě venkovních prostor hrajete často třeba v továrních halách a nově jste si jako svou stálou scénu zvolili divadlo Komedie. Znamená to, že se usazujete?
To ne, ale za určitou dobu, třeba za jedenáct let našeho působení, má člověk tendenci si vyzkoušet něco nového.Už jsme hráli třeba v Helsinkách v Alexandrijské opeře nebo v Národním divadle v Minsku. Velké scény jsou velkou výzvou, musíme o tom prostoru přemýšlet úplně jinak, než jsme zvyklí. Zároveň člověk brojí proti určitému druhu divadla a nakonec mu stejně dojde, že by to sám nezvládl. Takže když začínal v undergroundu, nakonec zjistí, že je skvělé mít dobrý aparát.

Takovým prostorem je třeba Rudolfinum, kde jste nedávno zahajovali výstavu fotografií Ivana Pinkavy. Dá se tam vaše představení umístit?
Jasně, my jsme prostě z jedné místnosti udělali klasické divadlo, postavili tam elevaci a světelnou rampu, takže to vypadalo jako v krásným malým divadle.

Ale kouřové a ohňové efekty vám počítám nepovolili…
V takových prostorách nebo v divadlech ta představení vypadají samozřejmě trošku jinak.Jsme zvyklí si je přizpůsobovat, protože prostor si vždy řekne, co potřebuje. Vlastně se snažíme o konfrontaci mezi prostorem a hercem.

Obě představení, která jste do Hradce přivezli, jsou o emigraci. Máte pocit, že to je tak univerzální téma, že je srozumitelné na celém světě?
To, že zrovna hrajeme Dias de las Noches a Kdo se sem dívá je shoda okolností. Ale téma emigrace vychází z naší vykořeněnosti, je nám blízké, protože jsme tak dlouho na cestách, že vlastně nemáme žádné zázemí. Když se člověku přehoupne přes třicítku, začne se tím zabývat, chce se s tím nějak konfrontovat, nějak vyrovnat.

Jak vaše projekty vznikají?
To je různé. Když jednotlivá představení vymýšlíme, tak si vlastně žijí samy o sobě. Není to nějaký koncept, který bychom nosili v hlavě. Ani nepoužíváme rozdíly mezi hercem, režisérem, choreografem, proto je všude napsáno – realizace TNF. Sám ani nevím, jak je popsat. Naše svoboda ve fantazii a imaginaci je tak velká, že nelze říct, že jsme třeba surrealisti. Nejlepší je, když divák sám přijde a vytvoří si svůj vlastní obrázek.

Když hodně cestujete, stalo se vám někde, že publikum představení prostě nepřijalo?
Třeba v Arménii, kde jsme hráli Prvotní příznaky ztráty jména, jsme zaznamenali trochu rozpačité reakce, protože tam lidé nikdy neviděli podobný druh divadla a nevěděli, jak se k tomu postavit. První půlku tleskali každých pět minut a pak se v představení začali ztrácet. Taky se nám jednou stalo ve Švýcarsku, asi v roce 1994, že po nás házeli lahve. Měli jsme tam takovou mystifikaci, že začala válka a rasismus a lidi tomu uvěřili. Takže než pochopili, že to je divadlo, házeli po nás lahvema. Náročné bylo vydržet těch 10 minut, než to pochopili. Zajímavé je, že to bylo zrovna ve Švýcarsku. Jinak se nám ale nestalo, že by to někdo vyloženě nepochopil.

Kde vy sám se cítíte doma?
Domov je pro mě něco, co má člověk uvnitř sebe, ne místo, kam bych se vracel. Já ani nezapouštím kořeny do země, ale spíš někam do nebe. Mám domov tam, kde je divadlo. Jednou jsem mluvil s jedním starým polským hercem ve Varšavě a ten říkal, že je doma jenom na scéně. Protože tam ví, že má vyjít zleva, ví, co se stane, co má říct, a odejde doprava. A to se mu v životě nemůže stát, takže je šťastný jen na divadle. A já to mám podobně. Je to trochu jiný druh života. Když je tam divadlo a šatna, jsem tam doma.

TNF vznikl v roce 1993 v Petrohradě. V té době nebylo zrovna obvyklé cestovat do Ruska. Jak jste se tam ocitl?
Byl jsem klaun a měl svoje sólové představení v cirkuse. Odjel jsem do Ruska a pak už tam zůstal. Seznámil jsem se tam s Irinou Andrejevou a dalšími, tak vzniklo naše divadlo. Je pravda, že v té době lidi prchali spíš do Ameriky, Anglie... V Rusku byla hrozná bída. Ale já tam mám rodinné kořeny, takže jsem tam chtěl. Vůbec jsem nevěděl, kam jedu, ale nakonec jsem se tam usadil. Život je vždycky jinak, než si člověk představuje.

Ve vašich představeních hodně čerpáte z klasiků – hudba Bacha a Mozarta, Čechovovy texty…
Já jsem tím dřív opovrhoval, protože jsem tomu nerozuměl. Časem ale člověk začne odkrývat další věci a za to vděčím Vladimíru Franzovi, který mě naučil poslouchat vážnou hudbu a rozumět jí. Takže teď se orientuju převážně na vážnou hudbu. A u textů je to podobné – člověk je docení až po určité době. Nakonec zjistíte, že třeba v Rackovi je řečeno úplně všechno.

Viděl jste Racka někdy na divadle?
Racka jsem neviděl, bohužel. Ale dostal jsem na kazetě představení Ivanova, které režíroval můj kamarád Petr Lébl a které hráli i v MCHATu. Petr byl natolik osobitá bytost, že jeho představení snad ani nejde nic vytýkat. Jeho pohled je natolik svébytný, že je potřeba ho přijmout a konfrontovat se s ním. Ale jinak se do divadla moc nedostanu. Není čas.

Učíte ještě na DAMU?
Tam jsem učil dva semestry a už na to taky nemám čas. Pořád ale děláme workshopy, i když už si studenty vybíráme. Dřív, ještě když jsme měli divadlo v Dejvicích, mohl přijít každý a účastnit se ho. Teď chystáme projekt na příští rok - Archeologie vědomí. To by měl být větší workshop, pro který si vyberu spolupracovníky. Ale co se týče výuky, učíme na vysokých školách třeba v Boloni nebo v Berlíně.

Chodíte rád do cirkusu?
Rád bych tam šel, ale zase je problémem čas. Mám to prostředí moc rád, sám jsem tam dlouho hrál. Jsem moc rád, že to vyšlo s hradeckým šapitó. Byl to nápad Jakuba Vedrala a je skvělé, že to vyšlo. Doufáme, že tahle spolupráce bude pokračovat .

Kam jedete po Hradci?
Konečně budeme mít čtyři dny volna. No, a potom odjíždíme do Edinburgu, meitím jsou Boskovice, kde budeme taky v šapitó, a potom na hradě Svojanov budeme hrát naše nejnovější představení Phantomysteria. Taky bude mít Vladimír Franz v Praze na Národní třídě vernisáž svých obrazů, kterou budeme otvírat. To bude zajímavé, venku mezi tramvajema… A v říjnu bude na Staromáku světová premiéra představení Phantomysteria, které jsme už párkrát hráli, ale teprve v Praze ho oficiálně představíme. Takže zase na cestách.

Anna Balíčková

25.6.2004 17:45:00 Redakce