Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

U zpovědi Norbert Lichý – herec a umělecký šéf

autor: Z webu

Nechci, abychom byli černé, smutné nebo dusné divadlo říká herec a nastupující umělecký šéf Divadla Petra Bezruče v Ostravě Norbert Lichý. Vidět ho můžete například v grandiózním výkonu ve hře Cinzano, kterou Bezruči na festival přivezli. O Ostravě, alkoholu a o tom, kam se divadlo bude ubírat, jsme si povídali nikoli na ostravské Stodolní, ale v hradeckém Knihomolu.

Pokud se nemýlím, Richard Krajčo v některém rozhovoru označil Ostravu za český Liverpool. Myslíš si to taky?
Pan Krajčo toto řekl? Pan Krajčo říká různé věci. Ostrava je hlavně střed mého světa, protože jsem se v ní narodil a žiju tam čtyřicet let. Beru ho spíše jako město, které se úspěšně a rychle probouzí, ale jako Liverpool? To nevím.

Ke kterému městu by se dala tedy přirovnat?
Ostrava? K Ostravě. Je je-dinečná, je v ní všechno, co zbylo: děti horníků a hutníků více méně vychovaných nebo nevychovaných. Zbyly kolonie cikánů. A mezi tím se formuje nová mládež, která už vystudovala univerzitu, má jiný přehled, jiné plány. Mezi tím vším se také opravuje celé město, což je otravné, ale musí to být. Najednou se Ostrava ukazuje jako místo, které bylo kdysi myšleno vážně, jako hrdý průmyslový gigant. Divadla stále v Ostravě rostou. Bohužel zbytek uvadá, rádio ani televize příliš nefungují. Kino máme s malými výjimkami vlastně jenom jedno - multiplex v Carefouru. Ale život v Ostravě v žádném případě není jenom Stodolní, jak se dnes moderně někdy říká. Stodolní stejně dávám tak dva tři roky, víc ne.

Na repertoáru Bezručů se objevují témata alkoholu (Výmlat, Cinzano) nebo i drog (Trainspotting). Chtějí se snad Bezruči k něčemu propít nebo profetovat?
Bezruči reflektují hlavně tu situaci, která v Ostravě ještě stále je, ty zbytky hrůzy, která v ní byla. Skutečně se v ní hodně pije. Nevím sice, jak moc fetuje, o tom nemám žádný přehled, ale určitě je v ní velká beznaděj, hodně nezaměstnaných lidí a bezdomovců. Myslím, že je dobré mluvit o lidském konci, o okamžicích, kdy člověk nemá kam jít. Vidím to všude kolem sebe. Hledat příčiny nebo důvody. Jenom na to nehledět a nepřecházet to, ale vnímat to a zachytit.

To je jediná divadelní linie současných Bezručů?
I když Trainspotting a Cinzano patří mezi nejoblíbenější a patří také mezi nejlépe zahrané, snažíme se uvádět i jiné kousky. Například v příští sezoně pokus o určitý druh snového divadla - Maria Sabína od Viliama Klimáčka. Nebo Mušketýry - abychom nabídli obyčejné dobrodružství. Ale i v příští sezoně bude v repertoáru "dusno". Uvádíme jednu hru s tématem rozpadu rodiny od Larse Noréna. Snažíme se - společně s Arénou - vyvažovat repertoár Národního divadla moravskoslezského, které uvádí zpravidla klasické tituly. Vůbec nechci, abychom byli černé, smutné nebo dusné divadlo, proboha svatýho to ne! Ale chceme hrát o věcech, které mladé diváky zajímají. A ty temné je kupodivu zajímají. A to k nám chodí diváci ve věku 16 až 20 let.

Jsi hercem ve funkci uměleckého šéfa. Tvůj předchůdce Janusz Klimsza byl režisér. Uvažuješ o nějakém stálém režisérovi?
Do budoucnosti určitě. Ne-mluvil jsem s lidmi, které mám vytipované. Do funkce uměleckého šéfa jsem spadl velmi rychle. Myslel jsem si, že nebude problém zvát na každou režii speciálního režiséra a diváci budou rádi, že pokaždé vidí rozdílnou práci. Ale později jsem začal vážně uvažovat o tom mít v souboru režiséra, který má jasné vidění. Určitě bych stál o režiséra jako je Mikulášek nebo právě Janusz Klimsza, ale to už bohužel nepůjde. Nebo Janíka před čtyřiceti lety. Někoho, kdo mě osloví svou prací. Musím se jeho inscenací nadchnout a když uvidím druhou a ta mě taky nadchne, tak to může být určitě ono. Ale protože je naše divadlo s. r. o. a ne státní institucí, nemůžu nikomu říct, pane režisére, pojďte, budeme spolu dělat deset let výborné divadlo. Můžu nanejvýš říct: Pojďte, můžeme ho dělat sezonu a pak nám ho možná zavřou. To, že šéf byl zároveň režisér, mělo jistou výhodu, šel do toho rizika sám se sebou.

Jaké divadlo máš rád?
Mám rád pravdivé divadlo, které si nehraje na velké umění, v němž nemusíte hledat složité metafory, i když ani to není někdy špatné. Mám rád hlavně dobré herce na jevišti, ne civilní, ale pravdivé herectví v pravdivých hrách, které jsou mi blízké tím, že jsem něco z nich zažil, nebo že se něčím z toho trápím. Pak mám rád, když vidím představení, které je tak divadelní, že takový zázračný zážitek umožní pouze a jen divadlo. A přitom se z toho neztratí pravda.

S hercem Jirkou Sedláčkem jste dělali jakési zvláštní autorské hříčky. Ty se na repertoáru vašeho divadla neobjeví?
Byly to literární večery, v nichž si každý našel ze starých Ohníčků, z literatury padesátých nebo normalizačních let nebo jiných knih věci, které nám přišly humorné, máme je rádi a četli jsme je. Sami jsme si vymýšleli říkanky, asi z jedné třetiny. Nakonec na to nebyly peníze, tak se to zrušilo. Ale lidi na to chodili.
Přiznám se, že ačkoli není v divadle moc kšeftů, tak my nemáme čas se sejít a připravit to. Hlavně nemám rád schválnosti: ukazování na to, jak jsem dobrý režisér nebo herec. Když něco umím lépe než jiní, tak to lze ukazovat zcela samozřejmě.To je rozdíl mezi divadlem a cirkusem. Jinak bych po každé třetí větě musel říct „ela hop!“, ne?

Co pro Vaše divadlo znamená účast na hradeckém festivalu?
Účast na jakémkoliv festivalu je hrozně důležitá věc. Dobré jméno se může udržovat jedině tak, že se budeme ukazovat všude, kde to bude možné.
Je nám líto, že hrajeme v takovém prostoru, že ne vždy můžeme ukázat hru, kterou chceme, protože ji nemůžeme nikde postavit. Například velmi žádané představení Ústa Micka Jaggera potřebuje dvě Avie na dopravu a navíc se do většiny kulturních stánků nevleze.

Vladimír Fekar

24.6.2004 15:47:00 Redakce

TIP!