Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

Nejsem si jistý, zda jsem dramatik

autor: Z webu

Mezi diváky pondělní derniéry Cyrana byl i dramatik Milan Uhde. "Náramná věc," pochvaloval si představení. "Cyrana jsem sežral i s navijákem." Od divadelníka, který navíc v Divadelních novinách publikuje své kritické soudy, to bylo neobvykle nadšené hodnocení.

Lidé z divadelní branže mívají často od práce svých kolegů kritičtější odstup.
Já se snažím být kritický, ale tohle bylo představení, které mě překvapilo. Musím se přiznat, že tu hru nemám moc rád. Vadí mně v ní takový ten sebestřednýromantismus a postoje typu: Žádné kompromisy nedělám! Nejsem vůbec obdivovatelem Molierova Misantropa - to je hrdina, který nedělá žádné kompromisy a nemůže tedy s lidmi vůbec žít. Cyrano mi připadal jako podobně přefouknutý hrdina, ale Lasica mi ho ukázal úplně jinak. Uprostřed představení si klidně udělal s kolegou svoje vlastní představení, ale tak geniálně, že si divák ani neuvědomí, že je to představení v představení.
Podobně jsem propadl představení asi čtyřikrát nebo pětkrát v životě. Jedním byla v roce 1967 v Městských divadlech Gogolova Ženitba v Radokově režii. Tehdy jsem myslel, že nedočkám konce, jak jsem se příšerně smál. A na Cyranovi jsem si poprvé v životě zakřičel bravo! Chystal jsem se k tomu hodně dlouho, ale vždycky mě něco zadrželo. Buď jsem se styděl, nebo jsem si říkal: Neblbni a nepředváděj se, nedělej tady ostudu, to je pro mladý… A v pondělí jsem si zcela spontánně zařval.

Párkrát jsem byl v podobném nutkání, ale bravo jsem si nezakřičel. Přeci jen by mi to v mém případě přišlo poněkud podezřelé.
Protože vy jste profesionální kritik, kdežto já jsem kritik - ochotník. Kritickou činnost provozuji na okraj svého psaní divadelního. Moje kritická stanoviska jsou vždy ovlivněná tím, jak já bych to udělal, kdybych to dělal. A nejsou - podle mě - úplně spolehlivá. To mi dovoluje propadat nadšení zcela bez hranic.

Proti vám ovšem divadelníci nemohou použít oblíbený obranný štít - a totiž, že recenze píše ten, kdo sám divadlo dělat neumí.
Na druhé straně musím říct, že mě psaní o divadle vybavuje velkým pochopením pro kritiky a pro kritiku divadelní. Na mou duši jsem nikdy nesdílel přesvědčení, že kritika je něco příživnického. Zejména mě zlobí, když nějaký divadelník říká: "Já dám na lidi a ti na to chodí. Kritika mně nadává, ale to je mi jedno, já už to nečtu." Kritik je pro mě přinejmenším zkušený divadelní divák. A já se učím zamýšlet nad každým hlasem - včetně hlasu diváka, který kritiky nepíše. Pohrdání kritikou je umělé. Každému záleží na tom, aby o něm psali příznivě. A je zklamán, když se tak neděje. Málokdo si uvědomí, že dostává od kritiky nakládačku, protože si to zasloužil.

Když jsme u toho - za kterou ze svých her jste dostal největší nakládačku?
Se svými nejambicióznějšími projekty jsem u kritiky neuspěl. A právem! Za mou nejambicióznější a nejpříšernější hru Děvka z města Théby mě kritika jednomyslně matovala. A tři, čtyři roky to trvalo, než jsem si řekl: Pane na nebi, vždyť měli pravdu. Takže já bych byl za velké srozumění divadelníků a divadelní kritiky.

Jeden z obecně oblíbených omylů je, když se po kritice požaduje jakási vědecká objektivita. Kritika je přitom činnost veskrze subjektivní.
Víte, za to tak trochu mohou teoretikové, kteří v posledních padesáti letech prodělali tak obrovské zvědečtění, až se jim z jejich teorií začal vytrácet člověk. A to nejde. Teoretici naplnili obecenstvo představou, že román čte vědec, který ho musí změřit, jako když chemik dělá pokusy v laboratoři. To tam není, to tam má být a já tomu dávám dvě mínus. To je strašná představa. Vůbec v kritikovi nevidím vědce - vědec je člověk, který v laboratoři provede nějaký experiment tisíckrát a udělá o něm zápis. Tam musí všechna měření souhlasit. Ale kritik přichází do divadla jako člověk - někdy je naštvaný, a jindy je v harmonické situaci, takže je ochoten celý svět brát vlídně. To všechno se v kritice promítne - nepřichází zkoumací laboratoř.

Jak jste se vlastně stal dramatikem? Psát divadelní hry je přeci jen něco jiného než psát básničky nebo prózu.
Já si nejsem jistý, zda vůbec dramatik jsem. Když se někdy v noci probudím, tak mě posedá myšlenka, že hry psát neumím. Ze začátku jsem měl divadlo velice rád, ale psát pro něj mě vůbec nenapadlo. Psal jsem básně a ty byly beznadějné. A tehdy mě pozval Bořivoj Srba, všemocný mladý dramaturg Mahenovy činohry, a řekl mně: Poslouchejte, já jsem přesvědčený, že divadlo musí obrodit básníci. Nechcete něco napsat? Začal jsem vymýšlet divadelní hru, abych ho nezklamal, ale dopadlo to příšerně. Uprostřed těchto pokusů jsem se ale pokoušel získat dívku, která recitovala poezii v amatérském Divadle X. Což se mi nakonec po velkých peripetiích podařilo a ona k mému velkému překvapení vydržela se mnou dodneška. A pro "Iksku" jsem začal psát všelijaká pásma. A postupně se ukázalo, že je tam potřeba sem tam napsat písničku nebo dialog.

Vaše autorské začátky jsou ovšem spojené i s dalším z brněnských divadel…
Pohádali jsme se, jak už to v divadlech bývá. A svou variaci na téma Krále Lávry od Karla Havlíčka Borovského jsem zadal jinému divadlu, a to profesionálnímu. Přinesl jsem ji panu So-kolovskému, tehdejšímu šéfovi Večerního Brna. Byla to ode mě absolutně trestuhodná troufalost - měl jsem sice příběh svého Krále-Vávry literárně vyklenutý, ale byla tam hluchá místa. Neuměl jsem například napsat scénu hádky. A tak jsem ze dne na den nosil nové dialogy, které se herci do druhého dne museli naučit, a já jim je přes noc zase ještě změnil. Ale jejich dobrá vůle, kolegialita a hlavně obrovská touha po nové, původní hře byly tak velké, že mě nevyhodili. Kritici pak psali, že je to vtipné a zajímavé, ale jaká je prý škoda, že je to jenom kabaretní hra, když je tam schováno víc. A já si tedy řekl, že to tam dostanu. A začal jsem psát tzv. velkou hru - Děvku z města Théby.

Cítil jste se už po své první hře být hotovým dramatikem?
Ten první oslnivý úspěch Krále-Vávry byl náhodný. Teprve potom jsem se začal učit a trvalo mi to šíleně dlouho. Nejtvrdší školu jsem dostal v sedmdesátých letech, kdy jsem byl zakázaný. Kdy jsem musel i chtěl vyhovět statečným režisérům, kteří mi nabízeli, abych za ně napsal dramatizace. Nosili mi častokrát náměty, které mi tak úplně neseděly. A tak vznikla Balada pro banditu nebo Pohádka máje. Na těch úkolech jsem se hodně naučil. Ale stejně mám dodnes pocit, že to pořádně neumím… Jak říkal Jan Grossman: autor má být nejdříve doveden k šílenství. Nikdo mu na jeho nabídky neodpovídá a nikdo ho nechce - to trvá deset, patnáct let. Kdo tím projde, tak z něj možná potom bude autor. Ale je to jako všechny pravdy relativní - byli autoři, kteří zazářili hned první hrou: Josef Topol nebo Václav Havel.

Jak vnímáte fakt, že vaší nejslavnější hrou je Balada pro banditu?
Mrzí mě hlavně, že jsem ten námět nevymyslel já, ale Ivan Olbracht; i když jsem ho pojednal po svém. Když procházím seznam svých her, tak je tam minimum těch, kde jsem celou látku přinesl já. Není to nic méněcenného, ale zpočátku jsem to tak bral.

Na převzatý námět píšete i svůj nový muzikál…
Jde o téma Zolovy Nany. V slavných muzikálech, které mám nahrané, sleduji, kdy a jak mistři svého oboru nasazovali písně. A zjišťuji, že já to neumím. Kamarád Miloš Štědroň, který píše muziku, je na mě strašně hodný. Nejsem přehnaně skromný, ale ten pocit, že něco neumím, mě opět pronásleduje. Na druhou stranu mě baví, když se mohu něco stále učit. Učím tvůrčí psaní, ale zároveň se učím se svými studenty a studentkami.

Kromě Nany jste dopsal i novou hru pro Divadlo na Vinohradech…
Jmenuje se Zázrak v Černém domě a je to hra mezi realitou a groteskou, hra, která hodně čerpá z mé biografie a z mého okolí. V roce 1989 jsem napsal dva obrazy a po osmi letech v politice jsem zjistil, že mě neopustila, a vrátil jsem se k ní. Trápil jsem se s ní ale hodně dlouho, protože lidé, o kterých je, ještě žijí. A pak jsem napsal ještě televizní hru Na rozchodnou, která se odehrává v roce 1945 v Brně na pozadí vyhnání Němců z Brna. Nikdy v životě jsem tolik nepsal - pravděpodobně je to projev stařecké psavosti, což je fenomén popsaný v psychologii

23.6.2004 15:49:00 Zdeněk Aleš Tichý