Scéna.cz 

Hvězdy nad Hradcem

Zrádná záře hvězd. Přijedou na festival, oslní a ještě půl roku si z očí vymýváte hvězdný prach. Ale upřímně - bez nich by to nebylo tak docela ono. Kouzlo Osobnosti udělá své. Načechrá atmosféru, přiláká televizní kamery, špalíry zvědavců… A proč se nepřiznat - když přijela loni Annie Girardot, šel jsem se juknout také. Hned se mi ovšem vybavila scéna z jedné komedie, kde se herečka připravovala na to, že bude muset střílet po policistech. A kolega, který vysvětloval, jak má pálit z pistole, ji citlivě nabádal: „Střílejte mezi oči, ať nepoškodíte kůži…" Nevím, proč se mi před rokem vybavila právě tahle replika, ale každopádně jsem byl rád, že jsem byl při tom a že jsem JI viděl. Hvězdu jednu francouzskou. I když jsem pro jistotu nelezl moc blízko.

Letošní ročník festivalu ovšem předcházela pověst, že jubilejní desítka nebude až tak hvězdná jako byla ta devítka… Po včerejším Cyranovi jsou podobné řeči zapomenuty. Viděli jsme další hereckou hvězdu první velikosti: Milana Lasicu. Jistý rozdíl byl snad jen v tom, že nemluvil exotickou francouzštinou, ale libozvučnou slovenštinou.
I když v tom je právě ten kardinální rozdíl. Slovenská hvězda jako by nebyla pro některé našince dost nóbl. Je to takový český národní zlozvyk - umenšovat velikost toho, kdo je od nás nebo je nám bližší. A koho jsme si zvykli vídat často v divadle i v televizi. S hereckými hvězdami je to někdy podobné jako s manželkou. Hlupákovi její blízkost zevšední a teprve, když ho opustí, tak mu dojde, že měl to štěstí a žil s nejfantastičtější ženskou svého života. Nehřešme tedy na to, že Milana od Dunaje vídáme častěji než Aničku od Seiny. A šetřme si ten hvězdný prach, který jsme si z Jeho Cyrana odnesli ve svých očích a srdcích. Ať nám vydrží ještě hodně dlouho.
Ale už pomalu končím a jdu se podívat, zda na terase divadla ještě Milana Lasicu nepotkám. Pokud ano, tak se odvážím přijít i hodně blízko - jeho jsem totiž v žádném filmu střílet neviděl.