Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

Všestranný Petr Nikl

autor: archiv

Petr Nikl, výtvarník, absolvent AVU, který zkouší různé žánry, směry a činnosti. Vyřezávání a vyrábění loutek, či objektů, psaní básní a textů, ilustrování knih, vlastní divadelní více či méně improvizované inscenace, natáčení filmu, spolupráce na inscenaci divadla Archa Obnošené sny, tvoří divadelní plakáty, je zakladatelem divadla MEHEDAHA, členem skupiny Tvrdohlaví, spolu s Jaroslavem Duškem zakladatelem Divadelního studia čiré radosti, píše hudbu... Včera se představil v tzv. okamžitě animovaném koncertu Zlatí hadi zlatě kadí nejen jako výtvarník a režisér, ale i jako herec. Rozsahem svých činností zřejmě renesanční člověk. Vše začalo v dětství, maminka byla návrhářka hraček a otec akademický malíř…

Existuje něco z vašeho dětství, co vás inspiruje i nyní?
Nemám žádné hračky z dětství, které by se staly relikvií, ale mám spoustu hraček, které si schovávám, protože je navrhovala maminka a jed-nu dobu jsem se nechával jimi inspirovat. Moje tehdejší tvorba byla takovým dialogem s maminkou. Myslím, že hračkou může být cokoli, že nemusí jít jen o prefabrikované věci, mnohem víc děti zajímá něco, co je nedořečené, co může znamenat něco jiného, než co skutečně je…Vzpomínáme si vždycky víc na to, co vytváří nějakou asociaci..

Co bylo pro vás podstatné během studia na střední uměleckoprůmyslové škole?
Je důležité, v jakém prostředí se člověk pohybuje a mezi jakými lidmi. Věk mezi 15-20 je nesmírně důležitý a myslím, že mě ta doba ovlivnila na celý život, protože ve mně rozvinula kreativitu. Nebyla to jen otázka volnosti, bylo to pestré období, mnoho názorů vedle sebe, hodně udělalo, že školu studovali i starší lidé, kteří měli za sebou určité zkušenosti. Nebyli jsme houf stejně naklonovaných studentů.

Kdy jste objevil loutky?
Spíš než by mě k tomu přivedlo něco, co jsem prožil, tak to nějak samo vykrystalizovalo. Řekli jsme si, že zahrajeme divadlo s přáteli, já jsem připravil nějaké věci, vzrušován tím, co může předmět všechno znamenat v různých kontextech a situacích: A to mě ponouklo k tomu, že jsem v určité době začal dělat loutky… Byla to zvířata, udělal jsem si koně, chobotnici, pak i lvy, protože mne zajímali. A taky ptáky. A k těm loutkám, zvlášť lvům, mě napadaly příběhy…
A ty příběhy mě inspirovaly k dalšímu, třeba udělat grafiku se lvy... To bylo období lvů, které jsem pojal opravdu ze všech stran… Takhle jsem nikdy pak už nepracoval... Teď jsem už dlouho loutku ze dřeva neudělal, možná proto, že nemám dílnu, která by mi to umožnila.

Jak pracovalo či ještě pracuje divadlo MEHEDAHA?
Všechno se odehrávalo v poloze výtvarného happeningu, nebyla to divadelní představení klasického typu, kdy je napsaný text. I když takové výjimky byly a šlo o kratší absurdní texty Františka Petráka. Divadlo hrálo na různých příležitostných akcích, jako byly vernisáže a různé večírky, doposud tomu tak je. Pouze zakládající členové u toho nejsou. Já vždycky pojmenuji jako Mehedaha to divadlo, v kterém se pohybují loutky a může v něm hrát kromě mě kdokoliv… Kdybych měl vypočítat, s kolika lidmi jsem pod touto hlavičkou hrál, tak to jsou stovky lidí…
Ale před čtrnácti dny mě právě Tomáš Volmer (zakládající člen) pozval, abych zahrál v ostravském Divadle loutek…

Co vás přitahuje na tvaru, který se proměňuje?
Láká mě skutečnost nenaprogramovaného zážitku. Jsem nesen proudem událostí, které se třeba mohou zadrhnout, láká mě autentičnost takového překvapení, které cítím já, spoluhráči a doufám že i diváci. V tom prostoru či ploše hry jsou všichni herní částice. A je pro mne důležitý moment objevu právě v tu chvíli a v tom čase, v konkrétním prostředí. Znovu se to nedá nasimulovat..

Zaskočilo vás někdy něco?
I to je hrozně hezký dramatický moment! Rád se nechávám zaskakovat.

Profesor Ivan Vyskočil je váš vzor. Kdy jste ho poznal?
Když jsem na začátku osmdesátých let přišel studovat AVU, jejíž studium se mi zdálo banální, tak jsem často prchal na konzervatoř Jaroslava Ježka, kde vyučoval pan Vyskočil.

Co máte společného s Jaroslavem Duškem?
Společná pro nás byla nechuť k hotovému divadelnímu „produktu“. A třebaže všichni někdy zkusíme pevnější tvar, je nám bližší ten, který vzniká. Ale neznamená to, že bych měl averzi vůči klasickému divadlu.

Prožil jste určitý čas v USA. Je rozdíl mezi vytvářením performance v Čechách a tam?
Ne. Komunikační kanály fungují všude stejně. Můžu navázat kontakt, aniž bych použil jediné slovo řeči. Jestliže v představení funguje čirá kreativita, není možné, aby nebyla divákem reflektována.

Kdo dal podnět k vytvoření vašich plakátů pro letošní sezónu v Národním divadle?
Byl jsem osloven šéfem činohry Michalem Dočekalem. Mají takovou strategii, že plakáty pro současnou dramatickou řadu bude dělat každý rok jiný současný výtvarník.

Plakáty vznikaly konzultacemi s režiséry inscenací?
Ne. Já dostal text hry a jinak měl naprostou svobodu. Režiséři do toho příliš nezasahovali.

Která hra byla vaše nejoblíbenější?
Asi Beckettova Poslední páska, ale nejen ta. Slyšet hlasy od Johna Penhalla se mi také moc líbila.

V současné době vystavujete v Chomutově díla inspirovaná Jakubem Demlem. Jak vznikala?
Inspiroval jsem se Demlovou knihou Moji přátelé, která ve mně vyvolávala určité asociace rostlin, pak jsem se inspiroval pracemi spiritistických malířů, které zpracovávají nějaké přírodní a rostlinné motivy. Líbí se mi v tom, jak jsou přesně a čistě definovány, jak nejsou poznamenány nějakým formálním schématem, nemají v sobě žádnou umělou konstrukci.. Nechci ty práce napodobovat, ale mají na mne velký vliv. Když jsem na obrazech začal pracovat, tak se vlastně projevil i vliv divadla. Začnu pracovat na určitém místě plochy plátna, nedávám si žádný cíl, a nevytvářím představu, jak to má pokračovat. Protože stačí, když člověk dělá krok za krokem a z jedné čáry vyrůstá druhá… Je to zvláštní metoda, při které, když se člověk přestane hlídat, tak má možnost zapomenout na souhrn minulých zkušeností.. A výsledek ho může překvapit. A pak si říci, tohle že jsem udělal já? A to člověka nabíjí určitou objevností. Právě to probíhá v divadle, kdy im-provizujeme a další krok vyrůstá z předešlého... Ale žádný krok se nedá přeskočit.

Zora Vondráčková

22.6.2004 09:52:00 Redakce