Scéna.cz 

Post festum aneb Chvála festivalu

Nechce se mi věřit, že je to víc než devět let, co jsme s dramaturgem zlínského divadla Igorem Košutem (ve Zlíně už dávno není) v přízemí brněnského bufetu Sputnik (už neexistuje) vymysleli pro náš festival název Setkání–Stretnutie (původně s přeškrtnutou pomlčkou uprostřed), abychom posílili myšlenku soudržnosti česko-slovenské federace (nedochovala se). Naštěstí nám zbyl alespoň festival a jeho dvojjazyčný název. Kterési moudré hlavy k němu přidumaly o něco hlubší obsah, když ho zaměřily na konfrontaci dramatických novinek, původních adaptací a nových překladů divadelních her.

Zlínský festival Setkání-Stretnutie se tak stal ve své dramaturgické orientaci, žánrové pestrosti a šíři záběru zcela výjimečnou událostí. Divadelních festivalů je mnoho a nic proti tomu. Zpravidla jsou přehlídkou toho úspěšného a prověřeného. Ale ten náš je jiný: je v pravém slova smyslu dílnou, v níž věci vznikají, utvářejí se a dotvářejí. Kde se musí riskovat ze strany přihlašovatelů i výběrčích; není výjimkou, že se na festival hlásí věc, která v tu chvíli teprve zraje k premiéře, ale která je tak dráždivá, že ji nelze alibisticky ignorovat. Náš festival má nesporný motivační význam: nebojte se dělat ve svých divadlech nové věci, je na světě místo, kde si taková odvaha vyslouží povzbuzení a ocenění.
Přiznám se, že jsme se při výběru divadel a titulů neřídili nějakým tematickým nebo ideovým klíčem. Bývá to velmi ošidné, stejně jako je ošidné ohlédnutí za tím, co se tady hrálo. Ale nemohu si pomoci, kladu-li jeden titul vedle druhého a sčítám-li jejich výpovědi, vychází mi z toho něco jako strach o člověka. O jeho osobní svobodu, právo na štěstí, na radost a lásku, o možnost být sám sebou ve světě necitelném a nečitelném. A co ty nečítankové návraty k čítankovým klasikům (Hollý, Timrava, Zeyer, Defoe, Jirásek) plus výlety do moderní historie (Hotel Viktoria, Generál): byly to pouhé náhody? Chce se mi věřit, že ne, protože dokážeme-li se ještě o něco chvět a k něčemu se přiznávat, není to s námi úplně beznadějné.
Miroslav Plešák