Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

„Divadlo je otázka vteřiny a štěstí,“ říká Boris Rösner

autor: archiv

Gejzír divoké a nezkrotné energie, bytostný hráč s výjimečným psychofyzickým jednáním, rváč, který by na scéně vypustil duši. Skvělý filmový, televizní, rozhlasový, ale především divadelní herec, nezaměnitelný dabér, oblíbený pedagog a příležitostný režisér, takový je Boris Rösner, jedna z opor činohry pražského Národního divadla.
Jeho cesta do náruče spanilé slečny Thálie byla přímá a do jisté míry i předurčená. Vlastní zásnuby s touto etherickou děvou předcházely jeho narození. Babička byla operetní subretou, strýček operním tenorem, otec šéfrežisérem opery a operety v Opavě a matka herečkou. A tak není divu, že malý Boris se na oněch posvátných prknech pohyboval ještě před svým narozením. Hned po porodu ho prý dle legendy matka odložila v rekvizitárně do rekvizitářského koše, aby to na scénu neměl příliš daleko. Již od dětství hrál tedy v divadle veškeré dětské role a v osmnácti letech se u tehdejšího ředitele a herce chebského divadla Karla Nováka připravoval k přijímacím zkouškám na pražskou DAMU. Byl úspěšně přijat. Jeho sňatku s divadelní bohyní nestálo nic v cestě.

Vypadá to, že paní Štěstěna je v životě vaší věrnou společnicí?
Musím to zaklepat. Štěstí jsem vždycky měl a mám snad dost. Tvrdím, že štěstí je součást talentu, bez něho tuto profesi dělat nelze. Hned po studiích jsem nastoupil do angažmá v libereckém divadle, v němž jsem během šesti let vytvořil na třicet krásných rolí a seznámil se s režisérem Karlem Křížem. Odtud mé kroky směřovaly do pražského divadla ABC. Tam mě čekalo další štěstí - zahrál jsem si po boku Václava Vosky v Hovorech se Sokratem a po jeho smrti přebral roli Salieriho v Amadeovi.
Role Amadea je skutečně barvitá. Hrál jsem ji tři roky a vždy jsem to hrál za Vosku nebo s ním. Pak jednou režisér Moskalik dělal Maškarádu a já ve svých 28 letech dostal roli Arbenina. Od té doby se začalo psát mé jméno v tisku správně. Pak přišel film, dabing a nabídky do Národního divadla. Dvakrát jsem odmítl. Třetí výzvě jsem už neodolal a už zde hraji patnáct let.

Uvažujete ještě o další změně?
Rozhodně ne. Byl jsem vychován v duchu, že Národní divadlo je vrcholná meta každého herce, má se tam i zemřít.

Vaše matka byla herečkou. Podporovala vás v této profesi?
Matka mě od divadla zrazovala. Několikrát jsme spolu vystupovali na jevišti, ale ani to ji nepřesvědčilo, nevěřila mi. Byla to velká herečka, která dobře věděla, že chce-li člověk dělat divadlo naplno, je to žráč života. S naprosto tragickým výrazem mi oznámila, že jsem byl přijat na DAMU, ale později byla asi šťastná.
Po roce 1968, kdy se angažovala proti tehdejšímu režimu, jí byla zakázána umělecká činnost a dostala výpověď z divadla. Aby mě uživila, odešla do Prahy a jedenáct let zde pracovala jako servírka. To považuji za obrovské hrdinství, a mluvím-li o odpovědnosti vůči svému životu a svým vlastním dětem, hovořím vždy o své matce.
Chodila na všechny mé premiéry a doma pak plakala. Vždy jsem hrál i za ní, pro ní a s ní. Byli jsme tak na tom jevišti dva - ona a já a s námi tam vždy někde „proplouval“ pan Voska.

Pan Václav Voska?
Víte, dobrý učitel se s vámi nese až do smrti. Měl jsem to štěstí, že vedle mé matky, kterou pokládám za svého největšího hereckého učitele, jsem na DAMU poznal paní Vlastu Fabiánovou a především výborného herce - Václava Vosku. Ten nás upozorňoval, že divadlo je těžká a krutá věc, kde člověk ztrácí nervy, zdraví a umírá. A protože herectví nelze naučit, o tom jsem přesvědčen, lze jej člověku pouze přibližovat, seznamovat ho s divadelní magií, předávat mu své zkušenosti, formovat jeho osobnost. Dostalo se mi největší školy, měl jsem možnost večer co večer z portálu Komorního divadla sledovat tohoto velikána jak hrál, jak se potí, namáhá, bolí ho srdce, jak je zoufalý a šťastný. Tam jsem pochopil, že divadlo je otázka jediné pravdivé vteřiny, jenž dokáže diváka zasáhnout.

Stal jste se typem obsazovaným do rolí padouchů, zločinců a „záporáků“. Nemrzí vás to?
Záporné figury si s sebou přinášejí jisté tajemství. Vy musíte totiž odhalit a zahrát ne to zlo, ale ty důvody, motivace, proč k tomu dochází. Tím jsou tyto role nesmírně široké, a proto je tak rád hraji.
V teorii herectví existuje jistá rovnice: CO + PROČ = JAK. Jinými slovy: herec nesmí dělat to jak. Musí hrát co se děje a proč se to děje. Ony mu ty vnějškové věci z toho vyvstanou posléze.

V současné době jste nastudoval titulní roli Cyrana v Divadle pod Palmovkou a zároveň v Národním divadle ztvárňujete roli jeho protihráče – De Guiche. Jak náročný je to úkol?
De Guiche je nádherná role. Když ale přišel Petr Kracik se svojí nabídkou Cyrana, bral jsem to jako jakési Mefistofelské podání ruky. No, nepřijměte to. Je to velmi vzrušující úkol. Hrajeme dva různé překlady, dvě různé úpravy, tedy dvě úplně rozlišné hry. K tomu každé představení je jiné. Má jinou barvu, pojetí, spoluhráče, atmosféru, tempo a chuť. Díky tomu se vám to také nemůže plést. I když je pravdou, že čas od času zauvažuji o tom, proč zde ten škrt je, toto se hraje a naopak. Ale to je na tom to krásné a nevšední.

Zmínil jste mefistofelské podání ruky. Jak vlastně vnímáte postavu Mefistofela?
Čerty jsem hrál prakticky celý život. Kdo jiný je vlastně Salieri než-li čert mající na sobě krásný rokokový kabát. Arbenin, jež ze žárlivosti zabije manželku? Ďábel v převleku profesionálního hráče karet. Othello? Animalistický člověk hnaný svými nezkrotnými pudy. Každá postava v sobě to mefistofelství nosí. Všechny nás vzrušuje možnost sáhnout si až na dno propasti. V každém z nás je kus toho lovce, predátora toužícího po moci, po ovládnutí druhých.

Za poslední půl rok jste vytvořil tři velké figury, výčet vašich aktivit a pracovní vytížení jsou nemalé, přesto v sobě máte stále plno energie. Můžete prozradit, kde ji čerpáte?
Naučil jsem se intenzivně odpočívat hlubokým mdlobným spánkem. Stačí mi pár hodin. Navíc jsem v mládí závodně dělal tanec, což je fyzicky velice namáhavý sport díky němuž jsem se naučil správně dýchat, rovně a bez námahy stát, zkrátka neunavit se na jevišti. Prožil jsem si ovšem také stavy, kdy jsem po náročném představení musel nasednout do auta jet nazdařbůh, abych se soustředil na něco jiného a pročistil si hlavu. Mým rekordem byla cesta do Brna a zpět. To jsem dělával dříve. Dnes dávám přednost manuální práci na své chalupě.

Uznání se vám dostalo nejen jako herci, ale též jako pedagogovi, jak vnímáte tuto roli?
Učit není povolání, ale poslání. Člověk to má dělat, protože chce. Největší odměnou mu pak budiž, když ho jeho žáci překonají. To, co umím, se snažím po svém předávat dál. Divadlo je v podstatě vykrádání vnějšku, který pak ukládáte do sebe, znovu zabalíte a předáte dál. Nyní zrovna pracuji na docentské práci na téma: Učitel a žák. V ní se vypořádávám s tím, co se má lidem říkat. Nejdůležitější je pravda. Těm mladým nesmíte lhát. To, co říkáte ráno na výuce, musíte večer praktikovat na jevišti.
A pak hned následuje pokora. Umění je tehdy nejlepší, vládne-li v něm osvícená monarchie. Umělecký šéf či režisér má být monarchou, pokud možno osvíceným. Každý dobrý herec potřebuje znovu a znovu formovat neboť herectví je nekonečné, jeho duše je nekonečná. Režie se tak stává neustálou výukou a dobrý režisér vaším pedagogem. Příliš demokracie zkrátka podle mě do divadla nepatří. Umělecké osobnosti jsou natolik specifické, každý je úplně jiný, je v nás spousty pathosu, sebestřednosti. Toužíme po slávě, úspěchu, po potlesku.To vše sladit a spojit v jeden fungující celek je nesmírně náročné.

V životě se Vám povětšinou dařilo. Máte talent i štěstí. Zapochyboval jste někdy o sobě ?
Možná to bude znít trochu namyšleně, ale ne. Člověk má snahu být dobrý, lepší, nejlepší a sní jdou samozřejmě ruku v ruce jisté pochyby. Každý čas od času propadá stavům marnosti a depresím. Nedaří se, v práci to neklape, nerozumíte si s kolegy. Vždy se však znovu a znovu objeví ona jiskřička naděje, jenž nám navrátí chuť do života a naději.
Je to zkrátka taková chůze, někdy běh či plazení se za nekonečný obzor, jehož hranice však neexistuje.

Kde se nacházíte nyní?
Nyní se dotýkám současně nebe i pekla. Pouze nevím, kdo mě polapí dříve.

Děkuji velice za rozhovor, a přeji mnoho štěstí a úspěchu. Nechť je vám Thálie stále nakloněna.

31.3.2004 09:12:00 Jaroslav Pokorný

TIP!