Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

Michal Dočekal prožívá běžné šéfovské stavy

autor: archiv divadla

První divadelní zkušenosti sbíral už v době svých gymnaziálních studií v A-studiu v Rubín, kde hrál a režíroval. V letech 1985-1991 studoval režii na pražské DAMU. Jako režisér, ale především jako umělecký šéf Divadla Komedie, na sebe nejvíce upozornil v letech 1994-2002. Od tohoto roku působí Michal Dočekal jako šéf činohry Národního divadla Praha.
Soubor činohry pod jeho vedením dosáhl četných úspěchů. Z poslední doby uveďme nominace na Cenu Alfreda Radoka 2003 jako divadlo roku. Režijně se uvedl v historické budově inscenováním velkoplátnového Cyrana z Bergeracu (2002). Následovaly například inscenace Jako naprostý šílenci (2003); Psychóza ve 4. 48 a Lakomec (2004).
Přiznává, že manažérské příručky nečte. Své dosavadní působení nechce posuzovat, protože naplnění či ztrátu předsevzetí „hodnotí nanejvýš soukromě po desáté hodině večer“. Tehdy prý prodělává „běžné šéfovské stavy“, kdy se může dostavit třeba i pocit marnosti. Na první dojem vyvolává dojem málomluvného až tajemného člověka.
Práci souboru naprosto přesvědčivě obhajuje. Soubor činohry odehraje za sezónu na pět set představení, což představuje zhruba padesát měsíčně. Nezapomene zdůraznit, že veškerá práce činohry je nejen výsledkem inscenátorů a herců, ale „bez lidí v zákulisí by to také vůbec nebylo možné“. Za všechny jmenuje Janu Burianovou, Alexandru Hoškovou a Věru Vrbovou. „Udržet v chodu tři scény a tři soubory to je naprosto specifický sport,“ řekl a dodal: „Všichni lidé v pozadí jsou zkušení a svou práci umí. Dělají ji léta a skvěle.“

Jak se cítíte po roce a půl v instituci Národního Divadla?
Dobře. Děkuji za optání.

Co považujete za důležité z minulé sezóny?
Všechno. Mimo jiné jsme měli devět premiér.

Například jste realizovali projekt Bouda.
Osobně jsem z celého projektu měl radost. Tak standardní instituce jako je Národní divadlo dokázala vyprodukovat tak nestandardní věc. Soubor činohry dokázal, že má na to udělat tři premiéry za plného provozu v obou velkých domech.

Jak bude tento projekt vypadat v letošní sezóně?
Bude na „piazzetě“ mezi historickou budovou a Laternou magikou. Oproti loňsku uvedeme pouze jeden titul – hru Viliema Klimáčka Hypermarket v mé režii.

Proč jen jeden titul?
Z finančních a provozních důvodů, protože zároveň se zkouší inscenace Naši furianti a Pokoušení. Pro upřesnění ve Furiantech hraje třicet lidí, v Pokoušení dvanáct. Kdyby ve stanu měly být tři hry, pak už bychom obsazení nedali vůbec dohromady. Druhou věcí je, že hra Hypermarket je velmi zajímavá a tak ji chceme zahrát alespoň devětkrát oproti loňským pěti reprízám každého titulu.

Čeho se případně souboru činohry nedostává?
Národní divadlo má na jednu stranu úžasné možnosti, ale také jistá omezení, která jsou třeba v budovách. V úžasném prostředí Stavovského divadla se vám jasně hodí jen určitá dramatika, ale co pak s hrami, které se s tímto prostorem dostávají do rozporu až do napětí…

Můžete je inscenovat v Kolowratu.
Kolowrat není divadlo, ale pěkný a zajímavý studiový prostor, využitý už na hranici svých možností. Prostě je to půda.
Stavovské i Národní jsou sice opravdu nádherná divadla a je radost v nich pracovat, ale jasně si diktují určitý gestus, který nemusí vyhovovat všem textům. Navíc jsou místa na 1. a 2. galerii zejména pro činohru 21. století úplně vyloučená. Film nám ukázal svůdnost detailu, z čehož těží malá komorní divadla, ale když jste na 2. galerii a chcete vidět moderní herectví, tak jste v rozporu se zákony fyziky.
Moderní dramatici píší se zkušeností těchto prostorových a vzdálenostních parametrů. Proto jsem ve svém konkurzním projektu na místo šéfa činohry měl úvahu o opětovném využití prostoru Nové scény pro účely ND, neboť myšlenka soužití této scény s historickou budovou byla dobrá.

V současné době je tam ale Laterna Magika.
Vše je věcí kompromisů. Nová scéna sice není hezká architektonicky, ale její umístění a idea jsou skvělé a zcela logické. To je geniální. Vnitřek by se dal přebudovat na moderní divadlo. Vztah těchto dvou budov je naprosto metaforický – staré a nové.
Národní divadlo sice disponuje dvěma velkými budovami – historickou a Stavovským divadlem, ale přesto chybí komorní prostor pro tři sta lidí – střední scéna. Ředitel Daniel Dvořák přišel s návrhem adaptace Apolináře.

Jak se tato situace projevuje v dramaturgii?
Nastává problém s uváděním současných her. Všemi již řečenými skutečnostmi jsme tlačeni, abychom v těchto stávajících divadlech inscenovali kostýmovanou klasiku. Nemůžeme a nechceme se jen oddávat tomuto dramaturgickému recyklování známých a prověřených her. Rizika v uvádění novinek chceme podstupovat i za cenu omylů.

Prostorový kompromis se například projevuje u hry Prvotřídní ženy Caryl Churchill?
Určitě.

Proč vlastně byla tato hra uvedena?
Jsem hluboce přesvědčen, že důvod k jejímu uvedení je jasný. I když byla přeložena roku 1983, a nebylo možné ji tehdy uvést. Nešlo ani tak o cenzurní důvody, jako o to, že naše společnost neměla jistou zkušenost, o níž daná hra pojednává. Po čtrnácti letech ji teprve máme a můžeme uvažovat v souvislostech. Před tím by to pro nás byla jakási pohádka o království, které je daleko za našimi humny.

Pojďme k režisérům v Národním divadle. Nastanou nějaké změny?
Daleko správnější je režiséry najímat.

Jak vnímáte vaše předchozí působení v divadle Komedie?
Jako část mé životní etapy, která už skončila.

Pro vás zajímavá etapa?
Určitě, bezesporu. Národní divadlo je zase jiná kapitola. A tak to je.

Změnil se váš pohled na vnímání divadla?
Jestli se mění mé nazírání na divadlo, tak asi průběžně během doby.

31.3.2004 11:34:00 Josef Meszáros

TIP!