Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

Ten, který vidí ve tmě

autor: archiv

Je nepřehlédnutelný nejen svým uhrančivým vzhledem, ale především díky inscenacím, které v jeho režii vznikají. Festivaloví diváci měli možnost shlédnout jeho představení hned dvě - v úterý hradeckou inscenaci Dům Bernardy Alby a včera v podání Bábkového divadla na Rázcestí hru Neplač, Anna. O tom, co tyto hry spojuje, vypráví pan režisér Marián Pecko.

Inscenace Neplač, Anna je třetí částí projektu Šamanky. Kdo, či co jsou Šamanky?
Celý projekt vznikl z inspirace Ivety Škripkové, ředitelky, autorky a dramaturgyně divadla, a doktorky Feťkové, která přednáší americkou literaturu na Univerzitě Matěja Bela v Bánské Bystrici. To ony byly iniciátorkami tohoto projektu. Původně chtěly v divadle představit americké autorky, které dr. Feťková přednášela. Teprve v této fázi jsem do toho vstoupil já a vznikla koncepce skládající se ze třech částí. První byla přednáška nazvaná Objavenie témy o pěti amerických autorkách a my jsme do toho vstupovali divadlem, asociativními obrazy. Tato přednáška se párkrát opakovala. Viděli ji především studenti univerzity. Po přednášce jsme pak připravili workshop s tématem šamanka - šaman, kterého se účastnilo asi 40 mladých lidí. Vyšel z toho tvar, který se dokonce i několikrát předvedl. A v této fázi skončila jakoby etapa sbírání materiálu. My jsme v podstatě skrze tuto práci objevovali téma, veřejně sbírali informace od lidí, kteří o tom byli ochotní uvažovat. Nakonec vznikla inscenace Neplač, Anna, jako pointa, jako závěr tohoto projektu. A inscenace je v repertoáru divadla už skoro dva roky.

Dočetla jsem se, že tématem vaší inscenace je především „mýtus související s kultem ženy“. Co je pro vás takovýmto mýtem?
Pro mě je to mýtus, který asi nikdy neodhalím. Věčné tajemství věcí, které se dozvědět ani nemůžu, neboť jednoduše jsem muž. To mě však nikdy neodradí. Tato touha poznávat, učit se a dozvídat se je pro mě neustále velmi přítomná. Ale takto je to správně a má to tak být. Jsem prostě zvědavý.

V Čechách teď vznikají takzvaná Gender centra. Jste i vy příznivcem genderového pohledu na svět?
Možná zde je něco společného. Ale v tomto nejsem doma, ani se o tyto studia a centra nezajímám a nemíním se tímto směrem orientovat. Tomu se věnuje autorka projektu Iveta Škripková. Více mě zajímá pohled divadelní.

Takže to, že jste v Klicperově divadle zkoušel inscenaci Dům Bernardy Alby, ve které jsou pouze ženské role, není tedy náhoda…
Mě se to tak už v životě střádá - dělal jsem Tři velké ženy, Pláňku, teď tuto hru. Až zpětně jsem si uvědomil, když jsem se ohlížel, co všechno mám za sebou, že žena je tam velmi intenzívně a velmi často přítomná. Nedělám jen toto téma, ale je pro mě velmi přitažlivé a rád o něm uvažuji. Zvláště když potkám ženy, které jsou ochotny o tom hovořit, přemýšlet a vložit se do toho velmi osobně, jako se mi to stalo právě tady v Hradci, kde jsem se od hereček velmi mnoho naučil. Ještě bych chtěl dodat, že slovo šaman znamená v původním významu Ten, který vidí ve tmě. A šamanky jsou taky krásné, citlivé, ty které vidí ve tmách. Jsem velmi vděčný herečkám, se kterými jsem spolupracoval na Bernardě Albě, že mi zase trochu pomohly v té mojí tmě, ve které žiju, zase trochu více vidět některé věci.

Nemine vás ani naše anketní otázka: Máte nějaké divadelní pokušení?
Mám. A děkuji, že se mě na to ptáte, protože se chci o jedno pokušení podělit. V úterý okolo jedenácté na představení Bernardy Alby jsem měl pokušení zastavit představení, sebrat všechny mobily, naházet je do místní řeky, pak se vrátit a představení by mohlo pokračovat. Byl jsem velmi, velmi blízko toho, že toto pokušení zrealizuju. Odolal jsem, ale do budoucna nevím, zda se udržím!

Jitka Taussiková

27.6.2003 18:06:35 Redakce

TIP!