Scéna.cz 

Plácačka a plácačka

Co se očekává od nové české hry ze současnosti? Že nastaví zrcadlo minulosti, že položí svůj prst na tep současnosti. Nebo že nás pobaví. Hra Ještě stále žiju s věšákem, čepicí a plácačkou vstoupila na česká jeviště provázena pověstí nového směru, odklonu od snah vyrovnat se s domácí realitou a světovou virtualitou. Je to ta hra toho typu, jakou mají diváci v Čechách i na Moravě rádi. Hlavně je veselá, z prostředí, které všichni známe, takže se můžeme bavit tím, jak je hezky odpozorováno, nikdo není úplně negativní, i když každý má nějakou tu šmouhu. Důraz je kladen na lidské a zvláště milostné vztahy. Jedna z postav na konci umře, takže si můžeme spokojeně uvědomit, že život není jen sranda. A něco málo politicko-společenských narážek se nám také dostane, ale jen tolik, abychom se nelekli. Připočítáme-li k tomu ještě mystifikace kolem autorovy osoby, máme vlastně dokonalou hru pro rok 2003. Není divu, že byla téměř současně uvedena v Městském divadle Zlín a v pražském Divadle v Dlouhé.

Ve Zlíně ke hře přistoupili jako k zábavnému příběhu ze světa, který existuje sám pro sebe. Scéna je útulně opotřebovaná, vypravěč mluví škobrtavým hláskem prvňáčka, herci se kývají, aby znázornili jízdu vlakem a ze svých postav dělají mírně přehnané, ale o to milejší figurky. V Praze to pojali vážněji. Už na první pohled to vidíme: světla je mnohem méně, hudba je dramatičtější a oproti zlínské scéně, která používala vždy jen nějaký znak, tady je všechno realistické, až to vypadá neskutečně. Tady nejsme v pábitelském příběhu o bláznivých ajznboňácích, který se stal kdysi kdesi mezi dvěma kolejemi, ale na konkrétním místě, v konkrétním čase a mezi lidmi, kteří žijí svůj (Ne)všedně každodenní život. Osobně jsem dala přednost té zlínské verzi. Jestliže ve výbuších smíchu diváci ty vážnější tóny někdy přeslechnou, aspoň se zasmějí. Jestliže se ve hře ze současnosti najednou objevují neskutečné humorné výjevy, divákova pozornost se tříští a nakonec se ani pořádně nepoučí, ani se pořádně nezasměje.