Scéna.cz 

Ach jo!

Och joj. Světlo v domě přes ulici. Theatre College Liuben Groys. Sofie. Bulharsko. Že já jsem neposlechla konferenciéra na počátku představení! Vyzýval méně otrlé diváky, aby ihned odešli. Lidé ještě tleskali. Ještě se smáli. Ještě byli příjemně naladěni. Ještě netušili. Intuice na chvíli přestala účinkovat. Jak já jsem záviděla odcházejícím davům! Slíbila jsem reflexi na představení, a tak jsem holt byla připoutána ke svému modrému sametovému sedadlu. Joj och!
\"Rybičky v akváriu!\", zvolala by nejmenovaná režisérka jednoho nejmenovaného amatérského divadla. Její exklamace nás provázela vždy, když jsme se pohybovali po jevišti, aniž bychom tušili proč. Když jsme seděli či stáli, mluvili, chodili, smáli se, ječeli, vzdychali, plakali atd., avšak smysl naše počínání nemělo. Tedy - rybičky v akváriu. Bulharští byli nejrůznějšími, mečovkami, mřenkami, ancistrusy či skalárami. Myslím, že v jejich případě by ani neonky nezazářily. Kým byly jejich postavy? V jakých situacích se nacházely?

Sami studenti označili inscenaci jako montáž několika improvizačních cvičení na předem dané téma. Jak však s jejich etudami souvisela jména Kafky, Pirandella či Dostojevského, se mi zjistit nepodařilo.
Přemýšlím nad smyslem této inscenace. Co nám chtěli studenti sdělit? A chtěli nám vůbec něco sdělit? Nebo šlo o pouhé školní cvičení? Spousta otázek, na které nenacházím odpověď.
Hledám souvislost. Hledám důvod. Souvisely jejich improvizace s obrazy promítanými na plátno? Podle jakého klíče však byly tyto malby nejrůznějších autorů vybírány?
Počínání bulharských studentů na mě působilo smutně bezradně. Když už se konečně nějaká situace zrodila (např. návštěva několika žen a později mužů u růžově oděné slečny), nebyla dostatečně využita a zároveň byla shozena lacinými vtípky ve stylu krkání, pošťuchování či nevázaného souložení. Achich jo.
Snad se bulharským studentům zadaří někdy příště. Snad nezůstanou rybičkami v akváriu. Snad nebudu více muset achjojovat. Snad pouze pro tentokrát: ach jo!
Pavla Kadlčíková