Scéna.cz 

Čistá pohlednice z Amsterodamu

Kde leží divadelní konvence, co je přijatelné, čemu může být rozuměno a co může být přijato? Holandští studenti prezentovali svůj výraz, gesto, řeč, asociace, a především myšlení. Viděl jsem v Amsterdamu několik představení a styl toho večerního byl holandský, stejně jako vciťování se do Hamleta je vlastní nám.
Nemávejme rukou a srovnejme. Český herec si potřebuje myslet, že cítí jako Hamlet. Že je schopen spontánně reagovat jako Hamlet. Většinou vytváří charakter (existuje hrozba vzájemné podobnosti) a jím Hamleta interpretuje. Tato cesta je osvědčená, zcela legitimní, a především funkční. Jiný herec (holandský, německý) o charakteru nepřemýšlí. Většinou (slovo \"většinou\" používám v obou případech záměrně) zůstává sám sebou, neinterpretuje, tvoří vlastní podobu postavy. Režisér od něj nevyžaduje pocity Hamletovy, ale jeho . Tato cesta je zcela legitimní a naprosto funkční. U nás ovšem není osvědčená, hledáme a budeme ji hledat. Amsterodamské publikum zná cesty obě. Srovnali jsme - a kdo z nás má pravdu? Čí forma sdělí víc, co nás víc ovlivní? Já se kvůli svobodě hledání prostředků a kvůli větší interaktivitě přikláním k holandskému modelu.

A teď k samotným představením. Neříkám inscenacím, protože to u většiny Nečechů vyvolává jiné konotace. Včera večer jsme v CEDu viděli spíš performance. Obě části byly dramaturgicky velmi dobře zvoleny. V první nám Joyce Chamaoun dramatickou formou \"stand up comedy\" napůl vyprávěla a napůl hrála příběh syrské dívky. Svůj příběh závažného tématu. Druhou část jsem četl jako sen o obyčejném životě venkovanky. Beze slov, pouze s jednou písní, ráno vstala, obstarala dobytek, vykonala ranní potřebu a pak šla pro vodu.
Stand up comedy známe z českých kolbišť třeba od Miroslava Donutila. Chvíli vypráví, chvíli předvádí scénky ze svého života. U obou hraje důležitou roli vtipnost projevu a jeho teatrálnost. Joycin projev ale chápu divadelněji třeba i díky ostřejšímu kontrastu mezi vtipnými a vážnými situacemi.
Nápis \"Drama Queen\" na tričku zastupoval kostým. Joyce ale hrála sebe samu, a tak to asi kostým nebyl. Nebo byl? Královna dramatu vzpomíná na své mládí, na dobu, kdy žila bez hodinek, na krásná místa, jež nejsou. Postupně proniká k problému křesťansko-muslimského soužití v Sýrii, bojí se krve a ví, že s nenávistí se člověk nerodí. Lidský život stylizovaný do kamikadze přirovnává k výkalům, která jedním tahem splachujeme.
Po ní přicházejí Leela May Stokholm a Marcello Windolph. Leela komunikuje pohybem, zvuky a zpěvem. Marcello experimentuje s kontrabasem a provokuje ji. Asociativní divadlo je náročné, velmi otevřené a tvůrčí.
Amsterodamští mě přesvědčili, že lze podobné skutečnosti vyjádřit jiným způsobem.
Jiří Honzírek