Scéna.cz 

Repríza Smetanovy Prodané nevěsty

Prodaná nevěsta patří díky líbezným melodiím a mistrovské psychologické charakteristice jednotlivých postav k nejoblíbenějším operám, které si vydobyly své pevné místo na repertoárech nejen českých, ale rovněž mnoha světových operních scén. Tato nejnárodnější z českých oper je spjata především s jevištěm historické budovy Národního divadla v Praze, kde byla za sto dvacet let jeho existence uvedena ve více než 3000 představeních za účasti stovek vynikajících umělců, kteří mnohdy patřili k evropským špičkám svých oborů.
Prozatím poslední inscenace tohoto stále populárního díla zde byla uvedena v roce 1999 v režii Josefa Průdka, tehdejšího šéfa opery, který určitým způsobem popřel řadu tradičních postupů, které byly v běžné inscenační praxi na naší první scéně s touto operou spjaty. Jeho do jisté míry periferní inscenační vize rozdělila diváckou obec již o premiéře na zapřísáhlé odpůrce a nadšené příznivce. Inscenace byla alespoň před čtyřmi lety přeplněna řadou režijních nápadů, které mnohdy působily i logicky nebo dokonce promyšleně vtipně. Po shlédnutí v pořadí šedesáté druhé reprízy (sobota 8. března 2003 od 14 h) jsem byl opravdu překvapen, kam až může běžný operní provoz původně docela zajímavou produkci posunout. Schématické scény, nevěrohodná gesta a výrazy typu „tak ještě tohle dozpívám a jdu domů“ ani zdaleka neodpovídají úrovni, kterou vyžaduje umělecká prestiž prvního operního souboru v republice. Představení je od začátku do konce neuvěřitelným způsobem nudné a interpretačně prázdné, že až vzbuzuje otázku, zda je vůbec hodno nasazení na repertoáru právě Národního divadla.

Hudební koncepci Jana Chalupeckého nelze upřít sympatickou snahu o důkladné vymodelování především svižnějších částí partitury, celkově však orchestr zní až překvapivě unyle a v některých scénách také nepřesně. Z pěveckého obsazení si zaslouží uznání především Jindřiška Reinerová a Ivan Kusnjer v postavách představitelsky uměřených rodičů Krušinových, Aleš Briscein jako herecky roztomilý Vašek a Libuše Vondráčková coby smyslná Esmeralda. Helena Kaupová zaujme jako Mařenka pouze představitelsky, pěvecky bohužel nenechává zaznít svůj krásný hlas naplno a celé představení tak prakticky odzpívá meezza voce. Její jevištní partner Adam Zdunikovski se během představení potýkal s náročnými vokálními požadavky role Jeníka, kterým ale nakonec dostál celkem se ctí. Jako Kecal vystoupil Bohuslav Maršík, který dokázal v této roli zúročit své bohaté zkušenosti s interpretací nejen smetanovského repertoáru a svůj zajímavý pěvecký projev podtrhl ještě strhujícím projevem hereckým, mnohdy ale na úkor intonační přesnosti vokálního partu. V inscenaci se stereotypním způsobem prezentuje také pěvecký sbor a balet ND pod vedením Pavla Vaňka a Libora Vaculíka.
Návštěva Národního divadla by měla být pro českého diváka svátkem. Měly by mu být ale také prezentovány inscenace, které by odpovídaly požadované úrovni této proslulé národní scény, která měla v minulosti na inscenování především českého operního repertoáru doslova výhradní právo. Na sobotním odpoledním představení jsem seděl vedle několika německých diváků, kteří byli touto inscenací zjevně nadšeni. Pro mne osobně toto představení bylo spíše velkým zklamáním.