Scéna.cz 

Rok na dedine a Bližšie od teba

Dva naprosto odlišné tituly nabídla dramaturgie festivalu Slovenského divadla v Praze na čtvrteční a páteční večer. Štátne divadlo Košice představilo inscenaci Patricka Marbera Bližšie od teba (Closer), v českém překladu známá jako Na dotek (na repertoáru Divadla Rokoko). Divadlo Jána Palárika Trnava představilo inscenaci A. a V. Mrštíků Rok na dedine. Obě dvě hry patří ke klasice – Marber spadá do 90. let minulého století a Mrštíci na počátek minulého století. V bodování festivalových her zaujaly obě inscenace přední místo, byť titul Rok na dedine mohl vzbuzovat jisté pochybnosti, díky případné omšelosti titulu, ale nepředbíhejme.

Marberovo Closer nastudoval Holanďan Jan-Willem van den Bosh. Autorem velmi výrazné a důmyslně „elektronické“ scény byl Vladimír Čáp, na kostýmech se podílela Alena Agricolová. Postavy dvou mileneckých párů ztvárnili – Alena Ďuránová (Alica), Vladimír Kramár/ Marek Majeský (Dan), Dana Košická (Anna) a Matej Landl (Larry).
Tvůrci i přes složitý psychologický podtext dokázali realizovat velmi kvalitní inscenaci. Ta získala v rámci ankety kritiků mimo jiné Cenu za nejlepší inscenaci a cenu za nejlepší scénografii. Scéna byla skutečně velmi nápaditá. Koresponduje s použitím Internetu v inscenaci. Stavba díky jednoduchosti byla variabilní a díky tomu nijak nenarušovala spád inscenace. Nápaditosti scény pomohly průhledy v obloukovitě zahnuté stěně, v nichž se střídavě prosvěcovaly názvy povolání postav hry, dále fotografie. Výsuvné moduly vytvářely tu sofá, kancelářský nebo barový stůl. Zářivky v nich umístěné evokovaly patřičný chlad, podobný jako mezi jednotlivými protagonisty. Herecké výkony souzněly s textem i scénou a choreografií. Záhadná a citlivá Alice, podobně jako stále hledající Anna, úskočný a lstivý slaboch Larry a sebevědomý Don Juan - Dan. Protikladný název hry Bližšie od teba vůbec neznamenal, že by inscenace byla dále od diváka, naopak. Hrdě se zapsala na pomník hrdinů v parku.

Rok na dedine – kronika jedné vesnice přes náročnost epické předlohy dokázal zaujmout díky ztvárnění syrového obyčejného života, kdy jednotliví obyvatelé prožívají starosti, strasti i radosti. Břetislav Rychlík dokázal spolu se scénografem Jánem Zavarským postihnout ráz folklórního současného moravsko slovenského pomezí. Kamila Pavlíková vtiskla kostýmům vizuální ráz folklóru s využitím moderních konzumních prvků – např. zástěry řezníků z látky potištěné mobily, klobouky masopustních masek měly na první pohled ozdoby z květin, ty ale tvořili plastoví medvídci a další umělé komponenty. Dějovému plynutí času napomáhala choreografie společenských rituálů spojená s folklórními zpěvy.
Vladimír Jedlovský jako Rybár vytvořil nosnou postavu celého příběhu. Z vody dokázal vybudovat grunt. Ke všem se choval vstřícně a každému pomáhal. Sám ovšem nebyl neposkvrněný svatoušek. Ovšem, kdo z nás je čistoplný a bezúhonný? Ani ten nejčistší moralista. Podobnou silou jako Jedlovský působila i jeho Dcera a zejména Zeť, který vypadal z počátku jako pravý Mouchysněstesimně, a postupně dokázal převzít gazdovství a stát se podobně silným jako starý Jedlovský.

I přes veškerou tragédii, kterou v sobě příběh skrývá, se jedná o monumentální kronikové dílo. Rok na dedine patří do každé vsi. Nejen ve městě u Internetu, ale i na dedine je každý „blíže od sebe“. Jedině díky festivalové chronologii mohli diváci porovnat vzájemnou linku obou inscenací.