Scéna.cz 

Čajkovského Evžen Oněgin opět na scéně Národního divadla v Praze

Městské divadlo Ústí nad Labem představilo v neděli 2. února na scéně Národního divadla v Praze Čajkovského Evžena Oněgina v režii Martina Otavy. Tato inscenace byla zařazena na program prestižního festivalu Opera 2003, jehož již šestý ročník pořádá Jednota hudebního divadla.
Režisér Martin Otava nepřichází s žádnou koncepcí, která by představovala zásadní průlom do inscenační tradice tohoto díla na českých scénách. V příběhu zdůraznil především jeho poetickou rovinu, jíž podřídil téměř veškeré jevištní akce, které pak logickými postupy propojil v zajímavý celek. Představení se odehrává na jednoduché, ale přesto velmi působivé a funkční scéně, jejíž autorkou je (stejně jako kostýmů) Jana Zbořilová.
Již v první scéně odehrávající se při oslavě obžínek na venkovské usedlosti Lariných se ve velmi dobrém světle představil celý pěvecký sbor (sbormistr Pavel Baxa) včetně tenoristy Pavla Macháta, jenž dokázal roličku Předzpěváka obdařit odpovídajícím pěveckým výrazem. Statkářka Larina v podání Miroslavy Kalašové zaujme promyšleným úsporným herectvím, jímž charakterizuje nejen důstojnou paní domu, ale zároveň také laskavou a milující matku obou dcer. V rolích Taťány a Olgy dostaly velkou příležitost dvě mladé a perspektivní umělkyně patřící mezi výrazné talenty nastupující pěvecké generace. Jitka Burgetová zpívá Taťánu vyrovnaným hlasem, jehož volumen ale jakoby částečně podřizuje adekvátně umírněnému hereckému ztvárnění této postavy. Její kolegyně Jana Sýkorová dokáže věrohodným způsobem interpretovat postavu Olgy, její veselou bezstarostnost a zároveň i lásku ke snoubenci Lenskému. Jeho představitel Aleš Briscein, který v současné době tuto roli úspěšně zpívá také na scéně plzeňského divadla J.K.Tyla, zaujme krásně zabarveným tenorem a také adekvátním herectvím, které je rovněž vlastní ruskému pěvci Nikolaji Někrassovovi, jenž v inscenaci vytváří titulní roli.

V druhé scéně prvního jednání pozorujeme Oněginův decentně odměřený postoj v rozhovoru s Taťánou, který lze postavit do zajímavého kontrastu s rozhovorem Lenského s Olgou, který je oproti tomu pln vzájemných milostných sympatií. Taťána se do Oněgina zamiluje a probdí celou noc, během níž napíše dopis, ve kterém se mu otevřeně vyzná ze svých citů. Jitka Burgetová sklidila za standardní pěvecké ztvárnění slavné dopisové scény velké ovace obecenstva, osobně si však myslím, že by některé pasáže mohla ještě o něco více výrazově odstínit. V následující scéně, kdy je Taťána zdrcujícím způsobem Oněginem odmítnuta, prokázal její pěvecký kolega schopnost potřebné dávky hereckého cynismu a citové vyprahlosti, jejichž vrcholu posléze dosáhl na venkovském plesu, kde je na základě svého bezohledného koketování s Olgou vyzván Lenským na souboj.
V této scéně se na velmi dobré úrovni kromě již zmíněného pěveckého sboru prezentuje také baletní soubor Městského divadla Ústí nad Labem ve stylové choreografii Vladimíra Nečase. Mezi plesovými hosty je přítomna také postava Francouze Triqueta, který v podání Jaroslava Kovacse vychází jako poněkud směšně působící figurka, která ale zásadním způsobem nenarušuje jinak po všech stránkách vyváženou koncepci celého představení. Panu Kovacsovi bychom mohli snad jen doporučit, aby zlepšil svou neakceptovatelně ledabylou výslovnost francouzského textu, ze kterého v jeho podání není rozumět téměř ničemu.
V následné emotivně laděné scéně, kdy Lenskij očekává svého soka, si Aleš Briscein dokázal díky kultivovanému přednesu árie „Kde jste,kde jste? Kam odešly jste asi?“ oprávněně získat uznání a obdiv obecenstva, které jej při následující děkovačce (i po skončení představení) odměnilo velkými ovacemi.

Oněgin po této dramatické události odjíždí z Ruska a vrací se zpět až po dlouhých šestnácti letech. Záhy po svém návratu navštíví v Petrohradu ples vznešené společnosti, kde jej přivítá starý kníže Gremin, kterého v této inscenaci vytváří na velmi dobré pěvecké úrovni ruský pěvec Alexandr Proklov. Kníže Oněgina rovněž seznamuje se svou mladou ženou, jež se pro něj stala „pozdním životním štěstím“. V jednotlivých hereckých postojích Taťány a Oněgina by režisér Otava mohl snad ještě o něco více zdůraznit onen dlouhý čas, během kterého obě postavy prošly nezanedbatelným psychologickým vývojem. Z Taťány se mezitím stala rozumná a zásadová žena, která je pevně rozhodnuta zůstat věrna svému manželovi, jehož není ochotna zradit, ačkoliv Oněgina stále miluje. Samotný závěr je dramaticky nejpůsobivější částí celé opery - Oněgin zůstává odmítnut, v srdci mu však zůstává alespoň malá naděje. Jeho láska mu ale dává sbohem, sbohem navždy, a vrací se zpět do paláce vstříc svému osudu.

Martin Otava dokázal ve své inscenaci citlivě režijně převyprávět Puškinův nesmrtelný příběh, který oslovuje nejen ve spojení s Čajkovského hudbou stále nové a nové generace čtenářů a posluchačů. Toto nastudování opětovně prokázalo opodstatnitelnost operního souboru Městského divadla Ústí nad Labem, na jehož inscenacích je vždy patrná poctivá práce a odhodlanost realizace řady (byť velmi náročných) titulů na takové umělecké úrovni, jaké si zasluhují. Toto pražské představení bylo nad očekávání úspěšné. Městskému divadlu v Ústí nad Labem tedy nelze popřát nic jiného než další podobně kvalitní inscenace a mnoho spokojených diváků.