Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

Ztracená generace?

Jasminka Peteková-Krapljanová a Jasmin Novljakovič (Foto Scena.cz)

Hosté z chorvatského Sisaku přivezli do Hronova taneční představení Za zavřenými dveřmi. Zajímalo nás především, jaká je obecně situace divadla v poválečném Chorvatsku. Dorozumívacím jazykem byla angličtina, takže myšlenky ostatních i své pro nás formuloval režisér Jasmin Novljakovič. „Poradci“ mu byli choreografka Jasminka Peteková-Krapljanová, zakladatelka souboru Plesni studio DK Kristalna Kocka Vedrine, a prof. Damir Bačič, který stojí v čele Hrvatski Sabor Kulture (jak jsme vyrozuměli, obdoba české Artamy) v Záhřebu.

„Jasminka je profesionální choreografka, která v roce 1979 založila studio v rámci Kulturního centra v Sisaku. Sisak je město vzdálené 50 km od Záhřebu, má 50 tis. obyvatel. V kulturním centru pracuje několik souborů - dva divadelní soubory vedené profesionálním režisérem a taneční studio. Jasminka začínala s dětmi ve věku 5-6 let, takže dnes je některým z nich 16-17 let. Většina z nich jsou gymnazisté. Sama si vytváří scénáře i choreografii. Vede celkem tři skupiny, nejmenší děti předškolního věku, skupinu od 10 do 16 let a nejstarší - náctileté, kteří se představili na Hronově. Tahle skupina má asi 10 členů, a celkem ve studiu pracuje kolem 40 lidí. Já sám jsme profesionální režisér, vystudoval jsem režii v Polsku a pracuji v různých profesionálních divadlech. Amatérské divadlo je pro mě spíše koníčkem, za který není moc peněz. Jasminka je profesionální choreografka, která se zabývá oblastí taneční, pohybovou a hudební. Na těchto amatérských projektech pravidelně pracujeme společně,“ říká Jasmin Novljakovič.

Zajímalo by nás, jaká je vůbec situace profesionálních i amatérských divadel v dnešním Chorvatsku.
Samozřejmě, že během války byla i situace v divadle velice problematická, byli jsme vlastně ve válečné oblasti, dva kilometry od města zuřily tvrdé boje. Tohle trvalo po tři roky, ale i během této doby Jasminka každoročně s dětmi připravila alespoň jedno představení. Byla doba, kdy děti vůbec nechodily do školy, protože to bylo nebezpečné. Představení se připravovala ve sklepích a pak se hrálo na ulici, i když nikdy nebylo jisté, jestli se vůbec bude moci hrát. Byl to pro nás ale jeden ze způsobů přežití. I po válce byla situace velmi komplikovaná, a divadlo jako by se tu úplně zastavilo. Naprosto jsme ztratili kontakt se zahraničím, nevěděli jsme, co se děje jinde. Ale v posledních dvou třech letech se to začíná zlepšovat. Myslím ale , že v posledních dvou letech se i v profesionálním divadle začaly dělat zajímavější a silnější věci. Začaly se znovu pořádat festivaly, např. byl obnoven slavný dubrovnický festival, ale i další letní festivaly – např. ve Splitu. Istria je pokládána za středisko nezávislého a alternativního divadlo. Nedávno se tu pořádal dlouhodobý festival, kam přijelo na dvacet souborů.

Jak je to s finanční podporou?
Jako asi v každé zemi jsou největším problémem divadla peníze. Například tohle naše představení bylo vytvořeno bez finanční podpory, nějaké peníze jsme dostali dodatečně. Dalším problémem je získat publikum. V celém Chorvatsku jsou jen 4 mil obyvatel. Kromě Záhřebu je velice málo měst, kde se dá hrát víckrát. Takže i profesionální divadla mohou na jednom místě odehrát nejvíce 10-15 repríz. Divadla se tedy logicky snaží mít do roka co nejvíce premiér, každé dva měsíce vzniká nová inscenace.
My fungujeme v režii Kulturního centra, které nám poskytuje prostor a vše potřebné pro práci. Od města dostáváme většinou peníze na přípravu, např. na kostýmy. Nějaké peníze dostaneme od ministerstva kultury, ale to je většinou spíše na zájezdy (když to jde dobře, dostaneme se na festival tak jednou za dva roky).
Sponzorství stále ještě moc dobře nefunguje, pro sponzory je stále zajímavější fotbal a další sporty.

A jaký je zájem o divadlo – ať už jde o hraní či o diváckou účast?
S dorůstající generací je ten problém, že vlastně ztratila kvůli válce část života. Děti se obvykle začínají zajímat o divadlo, když je jim 7-8 let. A tyhle děti v podstatě tu možnost neměly. Samozřejmě, že se i s nimi se dá dělat zajímavé divadlo, ale jde to spíše ve velkých městech.
V některých menších vesnicích existují ochotnické skupiny s dlouhou tradicí. Tam hraje vlastně celá vesnice – 40-50 lidí a je to většinou takové to sousedské, lidové divadlo se zpěvy a tanci. Největší tradici má tento typ divadla v Dalmácii, kde nacvičují v zimě, kdy tu není co jiného dělat. Jedna proslavená skupina s dlouhou tradicí např. pracuje na ostrově Hvar.

Kdy tyhle tradiční amatérské spolky vznikaly?
Bylo to především v období mezi dvěma válkami, a je zajímavé, že u zrodu mnohých tanečních či hudebních skupin (např. dechovkových) v době před první světovou válkou stáli Češi, kteří sem původně přijeli jako úředníci a začali zde organizovat kulturní a společenský život. Stále tu žije malá česká komunita v Daruvaru. Jejich České beseda je velmi aktivní, hostují tam čeští režiséři. Existuje tam 11 ochotnických divadelních souborů a některé se zúčastnily letošního festivalu na ostrově Vis.

Jaký je vztah amatérského a profesionálního divadla?
Jak se říká, divadlo je dobré nebo špatné, to může být jediná určující hranice. I u nás panuje názor, že amatérské divadlo musí být nutně diletantské. Existují ale také mnozí kritici, kteří se snaží amatérskému divadlu pomáhat. Je to rozporuplné, v profesionálním divadle si často nemůžeme dovolit to, co v amatérském, a na druhou stranu stále převládá názor, že profesionální divadlo je prostě lepší.

Podporuje podle Vás vláda divadlo dostatečně?
Pro lidi, kteří pracují v kultuře, je situace vždycky špatná. Asi by nebylo normální říci, že jsme úplně spokojeni. Myslím ale, že obecně se situace za poslední dva tři roky hodně zlepšila. Např. letní festivaly v Dubrovníku či ve Splitu jsou velmi dobře dotovány ze státních zdrojů. Pak existuje velká spousta menších letních festivalů, které dotují jednotlivá města.
A pokud jde o další podporu, možná pro vás bude překvapivé, že v posledních deseti letech, ve válečné a poválečné situaci bylo v Záhřebu na státní útraty rekonstruováno pět divadel.
Problémem je podle mě spíše propagace chorvatské kultury v zahraničí, nevytváří se dobrý image země, neinformuje se o tom, že se u nás dělá něco dobrého. A amatéři jsou na tom logicky finančně hůře než profesionálové. Existuje jen jeden festival amatérského divadla, kam se musí nacpat tak různorodé divadelní proudy jako divadlo alternativní, pohybové, studentské, venkovské, a to není moc dobré.

A co diváci?
Mladá generace je tak trochu „ztracená“, nejsou zvyklí chodit do divadla. Samozřejmě, že divácky nejvděčnější je politická satira, komediální žánr. Kromě toho je obecným problémem, že nemáme známé tváře, vzhledem k tomu, že téměř neexistují televizní filmy a seriály, lidé většinu herců obecně neznají. Ale v poslední době se situace přece jen zlepšuje.

8.8.2002 Helena Kozlová

TIP!