Scéna.cz 

...tentokrát v semináři kompozice u Bergmanů

Krtek s deštníkem a nápis anglický jazyk na dveřích jsou bránou do semináře K jako kompozice Aleše Bergmana, vedoucího ateliéru činoherectví na JAMU v Brně.
Ze třídy se ozývají nárazy dřevěných tyčí, ale když se otevřou dveře, neděje se tak, jak říkají pomluvy - Aleš Bergman prý vtlouká svým studentům své teorie do hlavy dřevěnými tyčemi - nýbrž se právě nacvičuje koordinace. Aleš vyhlašuje přestávku a místo zasloužené relaxace po nočním semináři v Hororu vysvětluje, co se to snaží vtlouci do svých studentů.

Na rozdíl od minulého roku, kdy se v kurzu praktické režie pracovalo na tvorbě situací na základě ne zcela přesně zadaného textu, se tento seminář zaměřuje na kompoziční principy, kdy se text nepoužívá. Jde o hledání určitých kompozičních postupů, zákonitostí za pomoci nejrůznějších materiálů a cvičení. Při cvičení s hůlkami se např. seminaristé učí být v koordinaci i v kontrastu s jejich pohybem.
Studenti pracují autorsky a jejich momentálním úkolem je vytvoření portrétu nějaké odpozorované postavy, kde mají tyto kompoziční principy uplatňovat (koordinaci i diskoordinaci impulsů v těle, schopnost pointování, průběh v čase i vertikální montáž). Provozují také tzv. zveřejněnou vnitřní interiorizovanou hru, což je jinými slovy vnitřní modelování, tedy přehrávání situací, které mají nastat. Je to psychosomatické cvičení, při kterém se odhalují různé principy, jak lidé řeší různé situace. V tomto případě se seminaristé zabývají aktuální problémy. Vztah já a moje alter ego se předvádí jako herecké cvičení.
Aby byl člověk na jevišti přirozený, musí pochopit elementární principy (viz známý výrok pana Pivce). Cvičení by měla vést k obnovování divadelního instinktu, který v sobě všichni máme. Tvorba by měla být vědomou záležitostí, člověk se musí umět sebeutvářet.
Teoretické vývody Aleše Bergmanna pak předvádějí seminaristé ve svých studiích portrétů. Muž s fotoaparátem představuje fotografa Mičkala na zahajovacím ceremoniálu. Z komentáře vyplývá, že se dopustil mnoha chyb. Aleš Bergman podotýká, že postavy je třeba zachytit v poloze nulového napětí, protože přepínánání vede ke karikatuře. Další námitkou je nedostatečné strukturování, tzv.architektonický impuls. Nerozeznáváme zřetelně jednotlivé momenty, také není jasné, zda fakt, že jen zaměřuje a nefotografuje, má být úmyslným obzvláštněním nebo neúmyslným opomenutím. Aleš Bergman zdůrazňuje proměnu, „člověka také věci po chvíli přestanou bavit a spontánně začne dělat něco jiného,“ říká. „Musí tam být posloupnost dějových fakt, která tvoří příběh a dělají napětí. Scénku lze zahrát i pomocí diskoordinace tj, vedení dvou linií naráz. Fotograf má ledovou tvář, ale vevnitř má obavy, že nezachytí ten správný okamžik. Zahrát to, co člověk nedává najevo, je vůbec nejtěžší.“
Následuje další portrét, kdy dívka předvádí starého nemocného pána. Aleš jí vytýká nedůslednost v akcích, pak předvádí správné kulhání, držení těla a dýchání. V této studii jsou důležitější charakterizační rysy než vlastní příběh jako u první scénky. Opět je špatný architektonický impuls, není to ostré a čitelné, chybí kontrasty. „Kumšt je zrytmizovaná skutečnost“ cituje Aleš Bergman. Starého pána všechno tíží, táhne ho to k zemi. Tento směr je vždy spojen se smrtí, směr života je vzhůru. Ukazuje se, že scénka v sobě skrývá velké drama, souboj člověka se smrtí. Aleš se nechává tak strhnout situací, že se posléze cítí jako onen starý pán a unaveně klesá na židli.
Naštěstí je další scénka o muži, který si každý den kupuje nanuka, velmi krátká a humorná. Problémem se ukáže gradace k pointě. Někoho napadá, že by se mohl využít hudební doprovod.
Největší úspěch sklízí znuděný divák na představení, asi tím, že tuto situaci má po zatím uvedených představeních většina diváků na Hronově dobře nacvičenou. Scénka má jasný počátek i pointu, je srozumitelná, má spád.
Na závěr se několik dobrovolníků ujímá domácího úkolu na vnitřní modelaci, a protože v posledních minutách semináře se už objevovaly četné konotace na jídlo, je jasné, že teoretická příprava se vyčerpala a seminaristé se nemohou dočkat, aby vyrazili studovat postavy do reálu.