Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

Šaman, který by nikdy nechtěl vracet čas

„Pepa Brůček Tatrman? Bodejť bych ho neznal,“ odpověděl mi do telefonu Z.W. Fixley, když jsem se připravoval na rozhovor s Josefem Brůčkem, čerstvým držitelem ceny Ministerstva kultury ČR za neprofesionální divadelní a slovesné obory. Ze zaslaného mailu pana Fixleyho, jeho nejlepšího kamaráda, cituji:

Absolvoval střední zemědělskou školu v Rakovníku. Pracoval v zemědělském výzkumu, díky němuž se dostal až do Sudoměřic u Bechyně. Loutkovému divadlu se věnuje od 70. let. Brůčkovo setkání s divadlem začalo takřka od píky – sám si vyrobil stolové divadlo, v němž nechyběl Kašpárek, Princezna a Princ, Král, Čerti a Loupežníci a hlavně podlí Sluhové. Kolem roku 1972 přemluvil kolegy z práce a nastudoval s nimi světovou premiéru hry Jak Kašpárek odzvonil. S touto inscenací se rozjel Loutkářský soubor Slapy u Tábora po přehlídkách, kde na Brůčka čekal první profesní „políček“, který mu pomohl vystřízlivět. Postupně došlo na vylepšení inscenátorských a režijních záměrů a postupů. (Jednou dokonce na nejmenované krajské přehlídce hráli z playbacku.) Věnoval se psaní vlastních her, které v knihovně zabírají přes 40 cm místa a je jich kolem dvaceti. Za všechny uveďme ty hronovské – Příběh, Sen, Vítězství lásky a kultovní Klasický romantický drámo na H a A.
Nakonec počátkem 80. let zakotvil v rodinném divadle Tatrmani. Je pověstný „happeningy“. Za všechny jmenujme objevení keltského pokladu u Kulturního domu v Bechyni, instalaci čtyřmetrové sochy Jana Žižky v Sudoměřicích a tak dále.
Josef Brůček je prostě šaman s velkým Š.

Jak se cítíte jako čersvý držitel Ceny MK v „panoptiku“ nestorů českého loutkového divadla?
Nesvůj a nepatřičně. Jinak jsem poctěný. Děkuji. Myslím si, že by se mělo ukázat aspoň na deset kolegů, kteří si toto ocenění rovněž zaslouží.

Vnímáte toto ocenění jako zvonění do divadelního důchodu?
Zvonění… Osobně jsem si už odzvonil několikrát, stárnutí nezabráníte. Pracuji se studenty keramické školy, kteří jsou krásní a nabití energií, někdy však nezvladatelná sběř. Vždycky, když s nimi dokončím nějaký projekt, říkám si, že už nemohu, už nikdy víc… Koukám se, co jsem chtěl udělat na baráku, přesto opět přijde nějaký nápad a zase si říkám, že si musím udělat radost.

Jako porotce jezdíte na Krajskou plzeňskou přehlídku, Dětskou scénu, Loutkářskou Chrudim a další. Jak se chráníte před nadměrnou konzumací divadla? Předpokládám, že jako porotce musíte koukat až do konce.
Mám jednu krásnou vlastnost – zapomínám. Když se při rozborech mluví o nějakém představení a já si na ně nemohu vzpomenout, pak mě jímá hrůza. Hry, které mě neosloví, ty zasunu a postupně se vymažou. Horší je to s těmi, jež mě naštvou, ty se mi pak často vrací.

Může porotce utéct z představení?
Nesmí. Dokonce musí přijít i po přestávce. Jinak utíkat z představení mimo přehlídky mě naučil profesor Císař. Když vzpomenu Z. W. Fixleyho, který žil ve Francii dlouhá léta, tak ten říkal, že tam nespokojení diváci vstanou a umělce vypískají. Dlouho jsem s ním o tom polemizoval, neboť dle mého se to nesmí. Vždyť jiným se může líbit a těm přeci nemohu zkazit zážitek.
Přiznám se, že už jsem viděl hodně „vypískatelných“ představení, ale naštěstí pro ně neumím hvízdat na prsty. V jediném případě si soubor zaslouží vypískat, když hraje tak, že kašle na diváka.

Pojďme k Vaší asi nejlepší kapitole života – rodinné divadlo, tedy soubor Tatrmani.
Nejprve jsem pracoval s cizími s dětmi, ale bohužel ty se neustále v souboru z různých důvodů mění. Kdežto v divadle, které tvoří vaše vlastní rodina, je to všechno jinak. Rodinným divadlem jsem udělal radost sobě a svým dvěma klukům Janovi a Petrovi.

Od rodinného divadla jste měl již kousek k improvizačním představením.
Takový typ divadla realizujeme neustále. Když to vezmu do důsledku, je to něco mezi „happeningem“ a improvizací. Naše akce děláme v Sudoměřicích na návsi už přes deset let, všechno jsou mystifikační záležitosti, které také vyžadují alespoň v hlavě určitý scénář, jinak nebudou fungovat.

Můžete nějakou akci přiblížit?
Letos jsme instalovali na návsi Žižku, který močí do necek. S tím byla spojena veliká akce. Největší radost jsem ale měl z akce, když jsme před kulturákem v Bechyni vykopali keltský poklad. Ta akce nebyla jen tak nahodilá – pozvali jsme lidi z okolí, a dali jsme jim vědět, že mnou již zmiňovaný přítel genius Z. W. Fixley vypočetl z grafikonu vlaku z roku 1932 přesné místo, kde by mohl být poklad zakopaný, vše za účasti médií. Dlouho jsme nemohli nic najít, až se najednou objevil daný objekt. Na mou výzvu se kolem něj shromáždilo dvanáct lidí, kteří měli sjednotit dýchání, když se tak stalo, tak najednou z objektu začala stříkat voda. Mohu vám říci, že ani studenti z keramické školy nevěděli, co se opravdu děje.

Proč takové happeningy děláte?
Na tom všem mě přitahuje jejich magie. Osobně si myslím, že lidem se při takovýchto akcích trošičku rozvíjí fantazie. A hlavně! Doufám, že už nebudou věřit manipulátorům z médií. Prostě se snažím o demytizaci.

Jak vás poslouchám, mám pocit, že se snažíte být manipulátorem...
Spíš si z lidí rád střílím. Ovšem ve lži nenechávám zúčastněné dlouho. V Sudoměřicích už se většina naučila „hrát si“. Což mě těší. Říkáte manipulace s lidmi. To bych netvrdil. I při divadelním představení diváka někam směřujete, navádíte.

Vraťme se k vašemu rodinnému divadlu.
Hodně lidí mi říká, že to, co děláme, je arteterapeutické divadlo. Něco na tom je. Klasický romantický drámo na H a A jsem psal pro mladšího syna Honzu, který z naší rodiny měl nejvíce dyslexie, a pomalu se dostával do problémů, za které nemohl. Dokonce jsme ho museli dát i do školy pro dyslektiky, kam jsme ho vozili přes týden. Ovšem i toto vyústilo v tik. A tak jsem se rozhodl, že mu pomohu, neboť mi odborníci doporučili, že by potřeboval úspěch. Napsal jsem pro něj divadlo – Klasický drámo. Nejdřívě nám jen pomáhal, a nakonec nás převálcoval. Modlil jsem se, aby to mělo úspěch. Nakonec to dobře dopadlo a my jsme hráli nejen v Čechách, ale i v Německu, Francii, Španělsku nebo Rusku.

Musím se přiznat, že jsem volal a mailoval s vaším přítelem Z. W. Fixleyem. Doufám, že tento rozhovor nezavdá příčinu k narušení vašeho dlouhodobého přátelství. Jestli jsem to dobře pochopil, Mistr Fixley je nejen váš mluvčí, ale je to i vaše dětství. Kdy jste víc Fixley a kdy víc Brůček? Kým jste raději?
(Dlouhý smích.) Slovy Mistra Fixleyho bych asi řekl: `Vším, čím jsem žil rád, byl jsem rád.` Ovšem, abych byl upřímný, já bych se do minulosti nerad vracel. Většina lidí by se do dětství ráda vrátila, já bych se toho bál. Ve vzpomínkách se většinou vracíte jen k tomu dobrému, ale člověk žije nejen dobře, může třeba i šlápnout do hovna a nechtěně si ho otře o někoho jiného.

Přeji hodně úspěšných happeningů. A pozdravujte Mistra Z. W. Fixleyho.

P.S.: Musím ještě prozradit, že v době, kdy jsem připravoval tento rozhovor, tak jsem omylem oslovil třikrát někoho, kdo se panu Brůčkovi podobal. Dnes po skončení rozhovoru si myslím, že to možná bylo způsobeno šamanstvím Josefa Brůčka. Nevěříte? Běžte se podívat alespoň na jeden Problémový klub.

6.8.2002 Josef Meszáros

TIP!