Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

Největší mimové jsme v dětství

Nová tvář na Jiráskově Hronově - mim Michal Dufek - má za sebou značně pestrou, až dobrodružnou minulost. Jeho umělecká kariéra začala tím, že si na Lidové konzervatoři spletl dveře, a vstoupil do místnosti, kde se vyučovala pantomima. A tak se nestal slavným hercem, nýbrž mimem, který objel celý svět. Jeho umělecká cesta vedla přes devítileté angažmá v baletu libereckého divadla, přes účinkování v ČsT (po dva roky měl dokonce zvláštní funkci „mim Československé televize“), účast na slavných mim-sessions v tehdejším Branickém divadle pantomimy, založení (a zakázání) pantomimy Paskvil, spolupráce s Borisem Hybnerem (Na konci zahrady jménem Hollywood a seriál Gagman) a Ladislavem Fialkou (Etudy v divadle Na zábradlí) až po dnešní uměleckou firmu Graham Pantomima a mírné rozladění z poznání, že doma není nikdo prorokem. Zatímco v cizině na pantomimu (i tu klasickou fialkovskou diváci "slyší"), v Česku stále vůči tomuto žánru panuje určitá rezervovanost...

I když jste spolupracoval s různými pantomimickými "kapacitami", mluví se o Vás především jako o žákovi Ladislava Fialky...
Ano, jsem jeden z jeho posledních žáků. Protože jeho smrt přišla šíleně rychle. Jeden den jsme se viděli, a druhý den byl pryč. Dodnes nikdo pořádně neví, jak se to stalo.
Naše spolupráce začala, když mi nabídl hostování na Zábradlí v Etudách a potom ve Snech. Hostoval jsem u něj dva roky a vyústilo to tím, že jsem s nimi jel jako host poprvé do Japonska. Mimochodem, podruhé jsem byl v Japonsku společně s hronovským souborem. Zahajovali jsme tam festival za přítomnosti japonské princezny a prince. Když jsem vyšel na jeviště v černém trikotu s bíle nalíčenou tváří, všichni ztuhli a byli vůči mně zpočátku velmi odtažití. Pak mi vysvětlili, že bílá tvář v jejich pojetí znamená zlo... Díky Fialkovi - na to jsem děsně pyšnej a nikdo mi to už neveme - jsem měl šanci účastnit se v 80.letech tehdy zanikajícího festivalu pantomimy v Mariánských Lázních, vidět živého Marcela Marceaua a podat mu ruku. Po smrti Fialky Marceau řekl, že už nikdy do Československa nepřijede, že už nemá proč sem jezdit... Tehdy jsem začal přemýšlet, jestli se na to nemám raději vykašlat... Pantomima vždycky byla menšinový žánr, ale třeba na Zábradlí na ni bylo pokaždé plno. Chodili sem ale převážně cizinci. Dnes jsem, jak to nazývám, jsem nájemný komediant. Moje firma Graham pantomima nabízí mj. klasiku (tzv. white face - bílá tvář, černý trikot), mám své autorské etudy, i představení pro děti. A musím říct, že v cizině se klasická pantomima vždycky líbila a nabídky od Italů, Francouzů, ale i Němců stále přicházejí. Tři roky jsem taky lítal do Finska a bylo to hrozně hezký.

Jak se může člověk stát mimem?
Stát se mimem... Ono to buď přijde nebo nepřijde. Když mám někde dílny, tak říkám, že pantomima je stav duše.

Co je podle Vás nejdůležitější?
To je strašně těžká otázka, asi se na ní nedá odpovědět. Člověk musí mít určité charisma a musí ho to nějak oslovovat. Samozřejmě, technika se dá naučit, alespoň ten základ. Se studenty tady budu dělat například orientaci v prostoru, ale pak už záleží na každém z nich, jak jí dokážou využívat.

Je důležitá tělesná zdatnost?:
To určitě... Ale vemte si, že antiční mimové byli pupkatí hoší... Člověk se prostě musí "udržovat v provozu".

Jak byste tento žánr charakterizoval?
Pantomima - to je kumšt zkratky. To, co činohra hraje dvě hodiny, opera tři hodiny, mim musí stáhnout do etudy. ETUDA, to je základ - a z etud roste představení. Tak to dělají všichni, ať to je Bolek Polívka nebo Ruda Papežík, i ten Fialka. Všichni jsme dělali klasické etudy - vyhlásilo se nějaké konkrétní téma, třeba Lepidlo. A teď šlo o to vymyslet něco, aby to lidi oslovilo. Máš na to osm minut, tak se snaž...

Jakou roli hraje improvizace?
Obrovskou. Já se přiznám, že nesnáším scénáře a zkoušení. Pochopitelně ale představení, i každá jednotlivá etuda musí mít kostru. Aspoň ten mim by měl vědět, o čem to je. Je úžasné, že je vlastně jaksi "omezeně neomezen". Když nastane jiskření, tak má šanci to rozehrávat, není vázaný textem. Strašně důležitá je reakce diváků. Existuje například klasická etuda Cestující ve vlaku. Bobo Hybner ho jednou v Berlíně hrál 45 minut... záleží na tom, jak dlouho diváci vydrží. Někdy se stane, že člověk vyleze na plac a z hlediště zavládne nepřátelské ticho. To se nedá nic dělat. Mně se ale třeba stalo, že jsem v Curychu vylezl na jeviště a lidi se začali smát, ještě jsem nic neudělal. V první chvíli jsem byl zaskočený, ale pak mě to povzbudilo k improvizaci. Neznamená to ale, že člověk přijde na jeviště a vůbec netuší, co bude dělat. Může si ale stále zkoušet nové věci, co ho napadne - a často to je premiéra i derniéra současně.

Stává s vám, že jdete po ulici a "kradete si inspiraci" tam ?
Určitě, to je moje pohybová banka. Člověk je už tak zblblej, že podvědomě pořád na lidi kouká tímhle způsobem. Já osobně si špatně pamatuju jména, ale zapamatuju si tvář nebo gesto. Stane se, že po pěti letech najednou někde někoho zaznamenám a mám pocit déja vu...

Kdo ze současných politiků by podle vás byl dobrým mimem?
Když si vypnete u televize zvuk, tak všichni... je to jedna velká pantomima. Ono je často otázka, co nám vlastně chtějí říct, když v podstatě pořád říkají to samé. Když si to vezmu profesně, tak ti politici jsou směšní. Mají totiž tzv. vnitřně hlídaný pohyb, tím pádem jsou v křeči a působí to legračně. Odborně řečeno, existuje gestika osobní, gestika daná druhem - ženy mají jinou gestiku než chlapi, člověk se liší gesticky od opice. To se vrství. A ti politici, to je taková divná smečka, oni chtějí vypadat, jako že je všechno pohoda, a tím, jak v duchu tuší, že to vůbec pohoda není, jsou vnitřně křečovití.

Takže všichni bychom se měli povinně věnovat pantomimě?!
Všichni děláme pantomimu, jenom o tom nevíme. Největší mimové jsme v dětství, ještě jako mimina, to jsme všichni Marceauové, Fialkové - pak nám to postupem doby ta řeč trochu kazí...

Ptaly se Jana Soprová a Helena Kozlová

5.8.2002 Jana Soprová

TIP!