Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

Dramaturgie je kreativní činnost

Miloslav Klíma, dramaturg (Foto Scena.cz)

S panem profesorem Klímou jsem se poprvé setkala před čtrnácti lety, když jsme rozjížděli čtvrtletník Dramatické umění. Míla Klíma byl osloven tehdejším šéfredaktorem jako spojka k lidem z uměleckého světa, které tehdejší režim mírně řečeno nemiloval nebo o nich zcela mlčel. Klíma byl totiž znám tím, že se vždycky ocitl u něčeho umělecky důležitého, ba převratného, aby byl vzápětí vyhoštěn na okraj společnosti, kde ovšem znovu narazil na cosi ohromně zajímavého. Takže nejenže spolupracoval s takovámi režiséry jako byl Jan Grossman, Evald Schorm či Josef Krofta, byl spolutvůrcem divadla Forbína (posléze zakázaného). V době působení v Krátkém filmu byl u zrodu debutu Jana Svěráka Ropáci, který získal studentského Oscara. Po revoluci se společně s Grossmanem vrátil na Zábradlí, ale když zde se zde porevoluční nadšení změnilo v konkurenční boj, odešel. Vzápětí se stal děkanem divadelní fakulty AMU a po skončení funkčního období nastoupil jako dramaturg do Národního divadla, kde se přes mnohé svízele soustředil především na prosazování původních českých her. Před pár dny ze Zlaté kapličky odešel, aby se věnoval především práci na škole, která - jak přiznává - ho baví čím dál víc. Na DAMU je dnes zástupcem vedoucího katedry loutkového a alternativního divadla a vedoucím Kabinetu režie a dramaturgie. S Josefem Kroftou uskutečňuje svůj sen - společný mezinárodní projekt pěti uměleckých škol v rámci Evropské unie a další „drobné“ úkoly má rozpracovány s režisérem Miroslavem Krobotem. „Já už bych teď rád dělal věci, které chci, protože nevím, kdy to všechno skončí...“ říká se svým suchým anglickým humorem.

Dneska se role dramaturga - a to i ve filmu a v televizi - značně podceňuje. Je to vlastně taková skrytá profese. Jak bys obhájil roli dramaturga v divadle?
Já za sebe ji naštěstí nemusím obhajovat - to je moje výhoda. Dramaturgie jako činnost, a já tvrdím, že umělecká kreativní činnost - prostě existuje. Tak, jak to definuje Bořivoj Srba, je to naprosto přesné. Dramaturgie má tři základní pilíře: to jest autorská účast, dramaturg je spoluautor, upravovatel - to není nic nového, to už existuje od dob Shakespeara a Moliera. Pak je tu vlastní dramaturgie, ta koncepční, která vytváří tvář, směřování divadla a konkrétní práce na jednotlivých inscenacích, kde se to realizuje všechno od výkladu situací, přes schopnost polemizovat, řešit text po významu, po tvaru, po artikulaci, po komunikativních schopnostech. A ta třetí role je reflexní - ta schopnost placeného pochybovače, sparing partnera, který dokáže říct :“Hele, objevuješ Ameriku, tohle už nedělej...“ Dnes, když se v tom točí spousta peněz, je problém vyhodit zábradlí, které se nám původně hodilo do hry, ale zavrhli jsme ho. Protože v Národním měří šedesát metrů a to zanmená několik desítek tisíc korun. Musíš pomoci režisérovi najít argumenty, abyste přesvědčili ředitelství, proč to tam nemůže zůstat. To jsou prostě problémy tvorby, s tím se nedá nic dělat.

Seminaristi sem na týden přijeli, aby se něco dozvěděli o dramaturgické práci. Co se dá vůbec během týdne naučit?
Já jsem jim hlavně řekl, že je nic nenaučím, že je to nemůžu naučit. To tvrdím po pravdě i studentům na škole. A protože to přece jen dělám pár let, nabídnu jim svoje zkušenosti, svoje vidění. Kromě toho existují jistá pravidla, zavedenosti, o kterých je potřeba vědět. Můžete je respektovat, můžete je dokonce bořit, ale když chcete něco bořit, musíte vědět, co vlastně boříte. Ne jen tak přijít a myslet si, že svět spadne na záda - nespadne, to vám garantuju. Čili za ten týden se dá probudit zájem, přesvědčit je možná, že to není zas tak úplně hloupá disciplína. a že by mohli je to mohlo zajímat. Protože dramaturgii z divadla stejně nikdo nevyžene. I když tam nebude fyzicky dramaturg, tu činnosti musí někdo udělat.

Vždycky ses snažil prosazovat na jeviště nové české hry. Ale zatímco ty totalitní tituly jsou obestřeny jakousi gloriolou, novým českým kouskům se zrovna nedaří. Byly podle tebe ty dřívější lepší?
Já, nevím, jestli byly lepší, já neumím srovnávat, co je v kumštu první nebo druhá liga. Rozhodně ale měly jednu velkou výhodu - měly silný náboj, byly kontaktní a velmi výrazně suplovaly něco, co tady chybělo. Divadlo musíme vždycky posuzovat v situaci, ve které se konkrétně dělá - a tehdy to byly bomby a kvalitní divadlo. Jak často se podaří přinést do divadla hru jako Hodina mezi psem a vlkem? Mělo to čtyři reprízy a zas tě za to hned vyhodili. A já jsem za takovou zkušenost šťastný.

Našel jsi mezi porevolučními dramatiky nějaký výjimečný talent?
Přiznám se, že si nejsem zcela jistý. Z jednohu prostého důvodu - my totiž ještě nemáme ten správný odstup. Bez odstupu to nejde, chce to trochu schopnosti sebeironie, a my se ještě bereme moc vážně. Kromě toho, dramatický text už není takový objektivní majetek k obecnému použití. Dnes je od počátku velmi vázaný na budoucí inscenaci. A nebo si to autoři píšou subjektivně, pro sebe, ale to potom znamená, že nejde vzít text a udělat ho v jiné poetice. Může se stát, že ho někdo objeví až po letech, když se získá správný nadhled.
Dávám studentům příklad, že např. za První republiky měla činohra 35-40 inscenací ročně, z toho půlka byly české hry, a kolik jich přežilo dodneška?!

Proč se podle tebe dnes dělá tolik dramatizací literárních textů?
Myslím, že divadlo stejně jako ostatní kumšty se velmi otevřelo, je to syntetická záležitost, která absorbuje ze všech stran, jako by najednou pocítilo potřebu doplnit všechny zdroje. Všimni si, že vzniklo dokonce „divadlo faktu“ - z faktu se udělá drama. Vtip je v tom, že ty zdroje jsou čím dál tím širší, je tu vliv té mediální nenasytnosti, lidi sbírají ty věci z různých zdrojů...

Dnešní doba je prostě klipová...
Ano, vzít, použít, zahodit. Že mně starci to není milé, to je můj problém, to není problém té doby. Dobu to nezajímá.

Lidé dnes do divadla chodí čím dál tím méně...
Do divadla chodí tak 3% populace. Ale já říkám- možná trochu kacířsky - že třeba Národní divadlo má 10 milionů potenciálních návštěvníků. Jde jen o to, říct ve správný čas správným lidem, dneska se hraje to, co by vás mohlo zajímat.
Myslím, že nastane doba, že divadlo bude výběrové jako vážná muzika, a nebude se muset starat, tetelit, aby bylo masové.

3.8.2002 Josef Meszáros

TIP!