Scéna.cz 

Loutka v zrcadle osudu

Slovenské komorné divadlo Martin se do povědomí zlínských diváků zapsalo v loňském ročníku velmi úspěšným představením Psí srdce ruského autora Bulgakova. Navazujíc na tuto ruskou klasiku, přivezli letos Martinští do Zlína představení, jenž svými šesti oceněními prestižní slovenskou divadelní cenou DOSKY slibovalo, že se bude jednat o neméně úspěšný titul. Ivanov Romana Poláka toto očekávání beze zbytku splnil.
Pocity sevření v bludném kruhu, z něhož není cesty ven, jako tomu bývá u lidí stižených melancholií, apatií až v deprese přerůstající chandrou, převedl Vladimír Čáp do velmi prozřetelně zkonstruované kruhovité scény, jež se dle potřeby proměňuje v uzavřený celek s okny či vytváří jen půlkruh nebo esovité zatočení. V minimalismu holého prostoru velké scény není zapotřebí více než pár židlí. Významnou scénickou úlohu plní také vizuální světelná složka, světlo a stín podporují kontrastní ladění černé a bílé. Depresivní Ivanov nevidí svět v jiných, než černobílých barvách, které hraničně zužují perspektivu jeho pohledu na svět, který nikdy není výlučně bílý nebo černý. Onen barevný koncept dodržují i kostýmy Petera Čaneckého, převážně černé obleky první půle představení jsou po přestávce proměněny v bílé, stále však vzájemně kontrastující s černou. Určitou ponurost, melancholickou skleslost podporuje i jemný klavírní, houslový a kontrabasový podkres.

Člověk, u něhož převážil pocit bezmoci z nezměnitelné situace (ať už životní stereotyp, vyprázdněný partnerský vztah či neschopnost splatit dluhy), jest odevzdán osudu a životu s bezvolní slabostí loutky. V rukou čtyř loutkovodičů (odkazující svou stylizací k tradičnímu japonskému Bunraku) spočívá i Ivanovo alter ego, jeho bludy a představy, které mu nastavují zrcadlo. Na scéně jsou tak kromě hlavních postav přítomny i loutky různých, až životních velikostí, houkající sova či figuríny.
Ivanov Miloslava Kráľa se po celou dobu neodchýlí z otupělosti a umírněnosti, jež je nastavena již od samého začátku, někdy zůstává možná až příliš chladným a pasivním. Podobně emocionálně „pustou“ a rezignující působí i přes snahy o záchranu prázdného manželství jeho žena Sára (Renáta Rundová). Naproti tomu Saša Lucie Jaškové doufá až do poslední chvíle, než před jejími zraky Ivanov symbolicky zastřelí nikoliv sebe, ale své bytí zrcadlově navrácené v obličeji loutky. Partnerský čtyřúhelník doplňuje Ivanova nenávidící, umírající Sáru milující, doktor Ľvov Marka Geišberga.
Zatímco loni Komorné divadlo ovládlo prostor komorního Studia Z, letos se muselo kvůli jevištním požadavkům vypořádat s Velkým sálem. V něm sice zapůsobila velmi efektně vizuální stránka představení, nevýhoda velkého prostoru se však do jisté míry podepsala na temporytmu celého představení. Chvílemi rozvláčné a pomalé scény dvou tří hlavních postav kontrastovali s groteskními, až parodujícími a svižnými rozhovory za účasti vícera herců (Sašina oslava, opilecká scéna). Nicméně i tato skutečnost nezměnila nic na celkovém dojmu z promyšlené a působivě stylizované inscenace.
Iva Mikulová