Scéna.cz 

Hříšní radošínští

Radošinské naivné divadlo si díky pravidelnému hostování našlo ve zlínskému publiku poměrně silnou základnu příznivců, čehož jsme byli svědky během vyprodaného představení Sedem hlavných hriechov v režii Juraje Nvoty. Jedná se o volné pokračování hry Desatoro, kterou byl zakončen loňský festival Setkání-Stretnutie. Obě hry pocházejí z pera „otce“ Radošinského naivného divadla, Stanislava Štepka, který v těchto sedmi příbězích představuje nejen sedm hlavních hříchů, ale také mnoho lidských ctností, jak praví podtitul hry.
Vycházejíc ze skutečných postav a příběhů, koncipuje Štepka vyprávění o lidech, kteří se možná dopouštějí hříchů jako jsou závist, lenost nebo lakota, zároveň jsou nám však blízcí svou lidskostí a věrohodností. Koncept lidskosti a lidovosti se promítá do celého jevištního ztvárnění, v němž není úkolem oslnit zářivými efekty, nýbrž vtipnými dialogy, zpěvem a tancem. Scéna (Miroslav a Jaroslav Daubravovci) zůstává po celou dobu stejně prázdná, pouze v pozadí vidíme kulisu hospody s výčepním okýnkem, před kterým stojí stůl s několika židlemi. Světských hříchů s lehce moralizujícím podtextem se zde dopouštějí jak Stanislav Štepka ztvárňující několik postav (Juraj, Vadovič, Spisovatel), tak jeho žena Vadovičová v podání Marušky Nedomové. Energická Žofka teenagerovského vzhledu jakoby ani nezapadala do tradiční vesnice, přesto však svou bezprostředností okouzlí nejen Bílika (Milan Šago), ale i Holcknechta.

Hra pobaví vtipnými dialogy, glosami či slovními hrátkami, mnohdy i zaktualizovanými (Cosmodisk). Občas však svou četností dvojsmyslných a primárně pudových narážek překračovaly na můj vkus nezbytně nutnou míru. Líbivý podkres dotváří nejen živá hudba zahrána živou kapelou (Daniel Matěj, text písní Štepka), jenž rámcově zakončuje každý ze sedmi obrazů, ale také reprodukované nahrávky všemožných žánrů a stylů (pop, rap, klasika).
Souzeno dle nadšených reakcí zlínského publika, poetika lidovosti jest stále divákovi vlastní a dokáže se při ní dobře pobavit.
Iva Mikuli