Scéna.cz 

Jáma a kyvadlo - derniéra

Klíčem k úspěchu každého (nejen) divadelního ztvárnění díla Edgara Allana Poea je umění vybudovat a udržet patřičnou míru napětí. Přiznejme bez okolků – třebaže tím porušíme „napětí“ recenze; ta je však nezbytně nepotřebuje – že tvůrčí tandem Tomáš Volkmer a Vladimír Fekar tento předpoklad beze zbytku naplnili a tím svůj pohled na mistra hororové povídky předurčili k úspěchu.

Nejde snad ani o to, že pro inscenaci zvolili žánr kabaretu, ale jak v jeho rámci rafinovaně postupují. Tak v jedné z úvodních scén (podle povídky Metoda doktora Téra a profesora Péra) účinkující v doktorských bílých pláštích předvádějí projevy duševních poruch svých pacientů s takovým zaujetím, že vyvolají pochybnost, zda se spíš nejedná o šílence převlečené za lékaře. A znepokojivá nejistota je živnou půdou napětí – neustálý pohyb po hraně reality, zdání a snu, myšlenka „zda šílenství není vlastně vrcholnou inteligencí“ (Eleonora) pohání tento kabaret na pomezí stínu stále vpřed. A také přece tam, kde postavy vzpomínají a popisují své minulé činy (Černý kocour, Zrádné srdce), si nemůžeme být jisti, co je pravda a co vypravěčova projekce. Takto pojednané atmosféře inscenace velice svědčí dramatizace Poeových textů formou koláže s někdy až asociativním prolínáním, navazováním a navracením motivů či útržků, jež svádí k fantazijnímu stavu mezi sněním a bděním. Naznačeným směrem snad symbolicky ukazují i černá vejce, která herci na počátku ostentativně ukazují a pak opatrně ukládají do pilin. Tento motiv je však záhy opuštěn, takže o symbolu tajemství ukrytého pod skořápkou (či snad i nebezpečí dračího vejce?) lze mluvit jen s náležitou rezervou.
Cenným artiklem inscenace je její humor, který se objevuje nejenom tam, kde to předpokládá předloha (Anděl pitvornosti, Muž, který se rozpadl), ale překvapivě také tam, kde bychom komický prvek na první pohled neočekávali. Tak je tomu v případě Pádu domu Usherů, jehož příběh tvoří jakousi kostru celé inscenace. Scéna vyšívání, při které se Roderick Usher snaží seznámit svého hosta Edgara se svými potížemi, těží napětí právě z rozporu mezi ponurostí a komikou. Edgarova figura je zajímavá ještě z jiného důvodu: zatímco ostatní postavy se v kabaretu pohybují většinou v bílých pláštích, on jediný se tu ocitá v šedivém obleku, zřejmě jako návštěvník zvenčí postupně pohlcený příběhem. Vzniká tak důmyslná režijní paralela Edgara jako skutečného hosta v domě Usherů a zároveň návštěvníka prazvláštního černého kabaretu.
Ke koncepci inscenace šťastně přispívá i scénografické řešení, jemuž dominují dva kolečkové posuvné šatníky, které se podle potřeby mohou rozestoupit či jinak rozestavit. Šatníky plné natěsnaných černých šatů zpravidla vymezují boky hracího prostoru a z jejích záhybů se vysunují rekvizity, z nich a do nich se noří jednotlivé postavy nebo části jejich těl. Hezky je tak vyjádřena ona unikavá neuchopitelnost postav. Bylo by možné jmenovat i jiná pěkná scénická řešení jako dlouhý pruh bílé látky plavně se měnící v Eleonořino pohřební roucho nebo videoprojekce, z nichž některé mají švankmajerovský ráz. Znalce tvorby Tomáše Volkmera pak nepřekvapí loutkové provedení některých pasáží (Skokan, Anděl pitvornosti). Nedílnou součástí kvality inscenace je výtečná hudba Richarda Dvořáka (např. klavírní doprovod loutkového Skokana s lyrickým motivem Tripetty). Budiž už jednou řečeno: zlínské divadlo zaměstnává jednoho z nejlepších skladatelů scénické hudby v této zemi.
S velkou vstřícností se do náročné práce pustil herecký soubor. Nesklouznout z vratké hrany mezi bizarností a normálností vyžaduje nadmíru precizní projev, který se valnou většinou daří - některé výkony jsou dokonce výjimečné. To platí jistě o Heleně Čermákové či Pavlu Vackovi, stejně tak o nervním Usherovi Tomáše Stolaříka. Radoslav Šopík pak svým uchopením šílence vyprávějícího o svých zločinech dal vzpomenout na legendárního Otce z Hrošího snění. Herecké výkony tak tvoří úhelný kámen inscenace, která s úspěchem dráždí otázkou, již si takřka vytkla za motto: „Vše, co je či zdá se jen, vskutku je než ve snu sen?“
Marcel Sladkowski

Městské divadlo Zlín (Studio Z) – Edgar Allan Poe: Jáma a kyvadlo Scénář a dramaturgie Vladimír Fekar, hudba Richard Dvořák, videoprojekce Lucie Prášilová, výprava a režie Tomáš Volkmer. Premiéra 10. června 2006.