Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

Šárka Machová: Někdy se stane, že musím zasahovat

autor: Scena.cz

Jak se člověk dostane k povolání nápovědky?
Moje sestřenka zde pracovala jako rekvizitářka. Jelikož jsem měla doma slepice, tak vozila přebytky vajec pro kolegy do divadla. Kromě toho jsem dělala domácí výrobu pro SVIT, takže jsem do Zlína každý čtvrtek jezdila. Po revoluci jsem přišla o práci. A tak jsem se dostala do divadla přes přímluvu na post šatnářky a uvaděčky. To jsem dělala tři roky. Jednou náhle odešla nápovědka, přemluvili mě, abych to zkusila - i když jsem nechtěla. Vidíte, už je to jedenáct let. Teď jsem ráda, že mě ukecali.

Čeho jste se bála? Čtení?
Ne. Neměla jsem o tom pojem. Čtení a ta práce mi přišla tak rychlá. Během roku jsem se postupně zapracovala. Dnes už mám brýle. Musím je mít. Předevčírem jsme zkoušeli Joea a muselo se tam po schodech, vylezla jsem nahoru a pak když jsem šla dolu tak jsem málem spadla. Číst jsem uměla vždycky dobře. Bála jsem se spíš toho, že tam kolem mě bude moc lidí – do té doby jsem byla pořád doma s dětmi.

Co vás na té profesi zaujalo?
Režiséři. Každý je jiný a neopakovatelný. Nejvíc mě těší být u zrodu inscenace od samého začátku až do konce. To je prostě zážitek k nezaplacení.

Dostáváte třeba slivovici, když jste jejich záchrana?
Spíš bonboniéru, všichni jsou na mě hodní. Říkám si, jestli by takoví byli, kdybych dělala něco jiného. Ale to jim možná křivdím.

Kdy se dostaví ta intuice, že je třeba herci „nahodit“?
Po roce jsem to už poznala. Herec znejistí v intonaci. Při představení to vycítí i kolega. Někdy se stane, že musím zasahovat. Nejvíce při prvních aranžovačkách. Při představeních už málo nebo vůbec.

Stane se někdy, že se ztrácí nápověda?
Naposledy to bylo v prvém roce napovídání. Tehdy jsem přebrala již hotovou pohádku a stalo se mi, že jsem otočila dva listy naráz. Udělalo se mi tak špatně. Byl to strašný pocit. Podruhé u pana Pitínského při Kafkově Procesu, kde Jožka Kubánik hrál průvodce. Režisér Pitínský jim to hodně proškrtal před premiérou. Tím, že byli mladí, tak se trochu ztratili. A najednou říkal něco, co jsem v textu nemohla najít.

Co takový Shakespeare a jeho verš?
To je krásné. To mě nikdo nenachytá. Přímo ho chrlím.

Mohla byste zaskočit za nějakého herce?
Jednou se to stalo. Večer byla hra Andělé a piráti v režii Věry Herajtové. Po dopolední zkoušce jsme zašli na pivo. Přijdu večer na představení a problém, nepřijela jedna herečka, a paní režisérka na mě – „Že to za ní skočíš…“ Musela jsem zastoupit černošku, tedy od hlavy až k patě načernit, navléct kostým, pak jsem lezla po žebřících z balkonu, slova jsem znala, písně byly nahrané. Nakonec jsem dostala krásné orchideje. Ale byly to nervy.

Jak se loučíte s inscenacemi?
Jak s kterou. Mám všechny texty schované. V hercích vidím normální obyčejné lidi, i když někteří jsou neobyčejní.

Je lepší napovídat muzikály?
Dobře se mi napovídají. Vůbec je to takové krásné. Plně s tím žiji. Vozím vnuky a zpívám si, prostě radost z muzikálu.

Jak se napovídá na prázdnou scénu jako např. Červený a černý.
V této inscenaci se napovídalo celou dobu, protože tam bylo hodně akcí a velkých pauz. Ta hra je tak působivá. Podobně se napovídá ve Smrti Hippodamie. Herci text umí, jen musí sledovat hodně akcí kolem.

Co se stane, když má nápovědka angínu?
Po celou dobu, co jsem tu, tak jsem nebyla nemocná. Hlasivky se někdy vyřvou, např. když je u nás fašank.

Co texty delší než tři hodiny?
Nemám je ráda, to by mi ujel autobus.

22.11.2006 08:03:00 JoMe

TIP!