Scéna.cz 

Alice Bláhová: Starám se o to, aby bylo divadlo pořád vyprodané…

Do Činoherního klubu si dosud můžete koupit k stání lístek za třicet korun. A pro stojící diváky je připravena pohovka, na kterou si mohou sednout. Může ovšem nastat situace, kdy si lístek koupí bezdomovec, natáhne se na pohovku a usne. Kolem se šíři nepříjemný odér… Ale lístek má, opilá ani špinavý není, tak co dělat? „Vzali jsme si kontakty na diváky, kteří seděli kolem, a nabídli jim zadarmo lístky na další představení, aby se necítili poškozeni…“ říká Alice Bláhová. To je jen drobná ukázka toho, jaké situace musí řešit člověk, který má na starosti, aby bylo divadlo stále vyprodané a diváci spokojeni.

Když to zjednodušeně řeknu, starám se o to, aby divadlo bylo pořád vyprodané. Mám pod sebou pokladnu, propagaci, nábor, protože je to malé divadlo, tak dělám tohle všechno v jedné osobě.

Vystudovala jsem produkci na DAMU a po mateřské jsem dostala nabídku do Činoherního klubu. Ale už předtím jsem pracovala v Divadel Na Vinohradech a na produkcích Ctibora Turby a jiných nonverbálních projektech.

Jaká byla vaše motivace věnovat se téhle práci?
Měla jsem na střední škole úžasnou paní profesorku češtiny, která mě získala pro divadlo. Začalo to Osvobozeným divadlem, přečetla jsem všechny hry Voskovce a Wericha, strašně mě to chytlo. Od šestnácti let jsem dělala uvaděčku - a shodou okolností jsem začala dělat uvaděčku Klicperova divadla, kde hrál soubor Činoherního klubu v době rekonstrukce. Takže Činoherák bylo mé první divadlo, které jsem vnímala jako uvaděčka. Kromě toho v té době v Klicperově divadle – v letech 1983-84 hrálo pohostinsky Činoherní studio Ústí, kde tenkrát působili Bartoška, Heřmánek, Zedníček, Šplechtová. Byla to úžasná představení. To mě dostalo, bylo rozhodnuto. Místo na VŠE, jak si přála maminka, jsem šla dělat do vinohradského divadla klasickou propagační pracovnici. Po dvou letech jsem se přihlásila na DAMU na produkci.

Máte tedy zkušenosti z velkého i malého divadla – můžete to porovnat?
Vinohrady pro mě byly velkou školou života. Během dne jsem pracovala v klasickém obchodním oddělení. Je to svět sám pro sebe lístky se náborují a prodávají tři měsíce dopředu. Večer jsem chodila štychovat, to jsem dostávala ten život divadla z druhé strany jako pomocná osvětlovačka. Propojení těch dvou světů bylo úžasné. Viděla jsem, jak lidi reagují, a jací lidé do divadla chodí – a to pro mou profesi bylo přínosné.
V malém divadle je to jiné. Nábor také musí být, ale je to komplikované v tom, že to dělá jedna osoba a ferman je známý až na poslední chvíli, jen měsíc dopředu. Tím je to komplikovanější, ale o to více se ukáže, jestli v divadle sedí tzv. hromádka nebo jestli jsou to lidi z ulice. Snažíme se preferovat lidi z ulice, lidi, kteří přijdou skutečně na konkrétní představení, ale bez náboru se dnes neobejdeme. Jak se říká, že jsou 4% lidí, kteří chodí do divadla, asi je to stejné i dnes, ale nabídka je mnohem větší. Je tu jednak konkurence soukromých divadel, jejichž návštěvnost zajišťují agentury a donesou to lidem doslova pod nos. Další věcí je výše vstupného. My se bráníme tomu, aby se diferencovalo vstupné na různé inscenace. Navzdory tomu, že o některé inscenace je menší zájem a o druhé větší, domníváme se, že Činoherák je natolik profilové divadlo, že musíme udržet jednotné vstupné. Ukazuje se, že jsme snad poslední divadlo, které stále drží tradici lístků k stání za třicet korun. Je ale překvapivé, že na stání nechodí studenti, ale střední generace i starší lidi. Takže se stává, že někdy máme lístky k stání vyprodané dříve než ty k sezení.