Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

Jsem u divadla třicet sedm let

autor: Scena.cz

Irena Fuchsová je nápověda v Činoherním klubu, ale zároveň je to také spisovatelka, která má na kontě dvanáct knížek a spoustu povídek roztroušených po časopisech, včetně erotických Když je muž moc hodný, Když je žena v lázních, Když má šéf pět žen, Když mě divadlo svléklo do naha, Když muž miluje muže, Když se žena rozvede, Když se žena topí, Když si žena splete kozla. Když staré děti pláčou ad.) Nedávno ji pozval do svého pořadu Uvolněte se, prosím Jan Kraus. Takže paní spisovatelku můžete vidět 17. června večer na obrazovce ČT.
Ale kromě toho má právě teď před premiérou v Činoherním klubu. Na scéně se sice neobjeví, ale bez ní by to nešlo…

Jak dlouho vlastně děláte povolání nápovědy, či jak se říká, suflérky?
V Činoherním klubu jedenáct let a předtím jsem ji dělala pětadvactet let v Kolínském divadle. Takže jsem u divadla třicet sedm let!

Měla jste ambice být herečkou?
Myslím, že to mám v genech po dědovi, protože jsme byli taková rodina divadelníků. Ale já jsem ve čtyřech letech dostala dětskou obrnu, tehdy se ještě neočkovalo. Tím pádem mám handicap na noze, takže jsme věděla, že na scénu nemůžu. Ale určitý exhibicionismu ve mně byl, tak jsem začala psát a u divadla jsem zůstala jako nápověda. Problémem téhle profese je, že ji mnohdy dělají dívky, které si myslí, že se přes napovídání dostanou na jeviště. Tím pádem nedělají tu profesi celým tělem a duší, ale mně to funguje absolutně bez problémů.

Jaké jsou radosti a problémy téhle profese?
Radost je v tom, že máte pocit spolupodílení na představení. Jste pro herce jistotou, ví, že tam s textem sedíte, ví, že může v klidu hrát a že mu kdykoli můžete pomoci. To je obrovská radost, zadostiučinění, spoluúčast - i když se na jevišti neobjevíte.
Těžké je to v tom, že celé čtyři hodiny musí být člověk naprosto soustředěný. Zákon schválnosti je, když se třeba nahnu pro hrníček s kafem, potřebuju se vysmrkat, kýchnout, jako by propojení mezi hercem a mnou zmizelo – a herec má okamžitě okno. Herec mě periferním viděním vnímá, zahlédne pohyb a má pocit, že nejsem tak úplně napojená, a v tu chvíli zapomene. Takže se stává, že se někdy poprvé napiju kafe, když má režisér připomínky. Jinak je to absolutní soustředěnost a po čtyřech hodinách bývám absolutně vyčerpaná.

Jsou herci, kteří potřebují nápovědu více než ostatní?
Je to různé, někdy mám až schizofrenní pocit. Někdo vám řekne, nenapovídej mi, jenom mě hlídej, někdo chce hlídat jen určité věci, někdo řekne, dnes mě hlídej, točil jsem celou noc a jsem unavený… a podobně. Pamatuju si, jak jsme dělali Ženitbu s Petrem Nárožným a Pavlem Zedníčkem. Nárožný to uměl, ale Zedníček mě potřeboval neustále. Tak jsem si to pořád přeříkávala, Petr – Pavel, od to doby se mi stává, že si je vzájemně pletu.

Jsou některé hry obtížnější pro nápovědu než jiné?
Samozřejmě jsou hry, kdy je to horší. Záleží na hercích. Ze začátku při zkouškách, kdy čteme, je důležité, abych jako nápověda pronikla do struktury hry a pak s tím hercem jakoby pluju. Mám pocit plynutí po vlnách, je třeba se dostat do atmosféry hry a citlivě reagovat na jednotlivé části textu, na pauzy. Pozorně sleduju režiséra, abych věděla, jak to přesně chce.
Ale i po těch letech, pořád mě to baví. Je to inspirující. Já jinak píšu knížky, takže si u toho napovídání odpočinu od psaní a u psaní si odpočinu od divadla. Vzájemně se to doplňuje - Činoherák mě za těch 11 let naučil nepoužívat vatu v psaní, být střídmá a zároveň říct všechno. Je to pro mě dokonalá kombinace, neměnila bych!

Povězte mi více o své druhé profesi – spisovatelské.
Já píšu od malička. Můj exhibicionismus se projevoval nejprve různými básničkami, deníky. Když mi bylo šestnáct, pořídila jsem si psací stroj. A začala jsem psát povídky. V 80.letech jsem začala publikovat – vedle povídek fejetony, a psaní o divadle v regionálním tisku. Od 90.let se mi otevřely obrovské možnosti – začala jsem psát do Vlasty a do Květů. A také erotické povídky do NEI-reportu, vyšlo mi jich asi 120. To mě naučil Činoherák, protože během zkoušek se mluvilo velmi otevřeně o všem. Zrušila jsem autocenzuru, psala jsem velmi otevřeně. Od roku 2001 vydávám v nakladatelství Erika jednu knížku za druhou, mám jich teď na kontě dvanáct. Píšu o lidech, o vztazích, o divadle. Takové příběhy jsou velmi žádané. Ve svém „dole“ – počítači mám spoustu věcí. Stane se, že otevřu nějaký soubor a zjistím, že tam mám třeba celou knížku.
Jsem rodilá Kolíňačka, od roku 1948 tam existoval profesionální soubor, ale po listopadu 1989 došlo k jeho zrušení. A já odešla do Činoherního klubu. Právě tahle práce mi otevřela mnohé dveře do nakladatelství – Činoherák byl takovým zázračným klíčkem. Dodnes dojíždím z Kolína, a i to je pro mě velmi inspirující – nedovedete si představit, co všechno může člověk zažít ve vlaku!

8.6.2005 15:35:00 Jana Soprová

TIP!