Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

Rekvizitář funguje jako hromosvod…

Jak jste se vlastně dostala k téhle práci?
Jsem u divadla hrozně dlouho. Byla jsem kdysi v televizi, protože moje dítě tam jako maličké hrálo. Zpočátku jsem chtěla dělat něco kolem garderoby, to se mi líbilo. Pak jsem v divadle na Smíchově dělala léta nápovědku. Ale měla jsem problémy s krční páteří, tak jsem toho musela nechat. Hrozně mě bavilo vytvářet rekvizity, protože jsem původně textilní výtvarnice. A tak už tady devátý rok pracuju jako rekvizitářka.

Co je v tomhle povolání pro vás nejtěžší?
Nejtěžší je, když se něco stane, je fofr a musí se to rychle napravit. Člověk pak funguje jako takový hromosvod, po rekvizitáři se chce všechno - když někde něco chybí, ať už je to od jakékoli profese, my jsme po ruce a měli bychom zaskočit. Člověk tak musí stále přemýšlet - co tam dát, čím rychle věc nahradit, když se něco rozbije nebo pokazí. Zkrátka, jde o to, aby představení fungovalo bez karambolů. Teď se stalo trendem, že je hodně rekvizit, hodně zanesená scén. Takže uklidit všechno po představení někdy trvá více než hodiny a jsou toho plné těžké krabice. Vyrábějí se komplikované rekvizity, na scéně se bouchá, střílí.

Jak se připravujete na inscenaci – píšete si nějaký seznam toho,co je potřeba a kdy?
Napřed se musí konkrétně určit, kdy a kde má která rekvizita být. Pak si to rozfázujeme, určíme si, kam ji umístíme – zda tam má být od začátku nebo až po pauze, jestli ji někdo přinese nebo pak odhodí, kudy rekvizita putuje během představení. Musí se to tedy „natýmovat“, aby vše bylo v pravý čas na pravém místě. Proto rekvizitář musí být na zkouškách mnohem víc než ostatní profese. Takže máme domluveno s herci, kam mu určitou věc uložíme – a pokud nezapomene, tak si ji tam vždy vyzvedne. Ale stane se, že zapomene, a pak je to dobrodružné – člověk se musí nějak proplížit a umístit ji na správné místo sám.

Určitě máte nějaké situace, kdy jste na mrtvici…
Samozřejmě, že se to stává. Někdy se něco rozboje, rozlije. Často se stává, že třeba nevystřelí pistole. To se nedá připravit, protože do pistole nevidíte, nábojnice může být prázdná. Takže pak se zvuk vyrábí tak, že se třeba bouchne prknem. Na jednu inscenaci jsme pro jistotu měli dvě pistole, a když ta jedna nevystřelila, zaskočila náhradní. Jsou to nervy, a člověk má radost, když se to nakonec všechno povede, jak to má být.

Mezi rekvizity patří i jídlo…
Ano, vaříme, děláme jednohubky. Šlehám čerstvou šlehačku a nesu ji na scénu až na poslední chvíli, protože v tom žáru světel se stane, že se srazí, zcuckuje, pošpiní kostým – a nebo hercům nechutná. Podobné je to s pivem, když má mít pěnu, musí se běžet rychle od baru, aby nespadla.

Mimochodem, pití na scéně – to jsou také různá barevná kouzla…
Ano, jsou to všelijaké dryjáčky – dietní, bealkoholové. Teď se míchají nápoje z koly, čaje, džusů. Dříve se používaly chemikálie, ale dnes už ne – většinou se to dá nahradit džusy a různě naředit. Kdysi jsem zažila, že jsme potřebovali absint - musel vypadat matný, když se do něj něco dalo. To bylo vymýšlení a spousta pokusů s různými šťávami, než jsme přišli na to, jaká směs je vhodná, aby proběhla ta správná chemická reakce.

Taky jste si někdy zahrála?
Já se k tomu sice moc necpu, ale někdy jsem použitelná. To bylo třeba v Kosmickém jaru, to mi jeden den oznámili a večer už jsem hrála. Byla to dost tragédie – kostým mi byl velký, nevěděla jsem, co tam mám dělat, ale nakonec se to nějak zvládlo. Dřív na Smíchově nás používali víc – nikdo se neptal, prostě byla potřeba noha, tak jsem šla na scénu. Takže – nedělá mi to problém, jsem už zvyklá.

Máte nějakou černou můru?
To je vždycky premiéra. Ale mám bezvadného kolegu, takže na premiéry chodíme oba. Když se něco stane, jeden se stará o herce, a druhý napravuje vadu, aby bylo do dalšího obrazu v pořádku. Takže ty nervy nejsou tak velké. Jako nápovědka jsem to prožívala hůř, měla jsem srdce až v krku. Teď jsem přece jen trochu dál od jeviště, ale nervy zůstávají. Je to taková společná tréma, aby to všechno dobře dopadlo, aby herci měli vše, co potřebují. – protože jsou to oni, kdo nosí kůži na trh, ne my.

8.6.2005 07:02:00 JoMe

TIP!