Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

Ředitel Činoherního klubu – Vladimír Procházka

autor: Scena.cz

Vladimír Procházka vystudoval divadelní a filmovou vědu, a krátce po absolutoriu se stal lektorem Činoherního klubu. To bylo v 2. polovině 70. let. Od svého příchodu do souboru spolupracoval s Ladislavem Smočkem, a tato spolupráce vydržela i v době, kdy Procházka nebyl v ČK zaměstnán. V 80. letech tu byl dramaturgem a společně s uměleckým šéfem souboru Jiřím Daňkem tu razili – jak sami humorně nazvali tehdejší období - „rakousko-uherskou“ dramaturgii. Vladimír Procházka v divadle zažil ještě několik proměn – krátké působení Jiřího Menzela, návrat Jaroslava Vostrého po roce 1990 a nakonec období Vladimíra Strniska, v jehož průběhu se, podobně jako několik dalších kolegů, rozhodl divadlo opustit a „přešel na druhou stranu“ – stal se redaktorem Divadelních novin.
Na nabádání starých kamarádů se pak přihlásil do konkursu na nového ředitele Činoherního klubu a v roce 1999 se jím stal. Dneska je kromě Ladislava Smočka jedním z nejvíce pamatujících pamětníků historie ČK.

Na staré časy Vladimír Procházka zavzpomínal:
„Když jsem na podnět hlavního dramaturga Státního divadelního studia a pozdějšího uměleckého šéfa Činoherního klubu Miloše Vojty nastoupil jako lektor, zdálo se mi to fantastické. Ale. Po nuceném odchodu Jaroslava Vostrého a dalších rozhodujících duchů divadla se ve vedení Činoherního klubu vystřídalo několik malodušných závistivých nýmandů, kteří zničili co mohli a zase odešli. A tak i na nás nové, kteří přišli po nich, koukal soubor pochopitelně s naprostou nedůvěrou. Bylo pro nás velkou výhodou, že jsme nechtěli a neměli touhu dělat něco jiného, než jaká byla původní koncepce Činoheráku, jen jsme se ji v jiných kontextech pokoušeli dovést dál. Měl jsem tehdy dvě kliky- sblížil jsem se se Smočkem, přizval mě ke spolupráci a stal jsem se dramaturgem všech jeho inscenaci, dokonce i v době, kdy jsem byl v Divadleních novinách. A pak tu byla druhá věc – ve škole jsme nedávno brali Eugena O´Neilla, a tak jsem Smočkovi přinesl jeho Cesta dlouhého dne do noci. Její mimořádná inscenace stála na počátku nových, znovu lepších dob Činoherního klubu.

A jak je to dnes?
Já tvrdím to, co Činoherák prohlašoval od počátku, že nemá žádná omezení, žádná programová prohlášení, že tu není na co přísahat a tedy být za to vyloučený, kdyby se to nedodržovalo. Ale existují specifika, geny, které do divadla jeho zakladatelé vložili a které tu žijí dodnes. Ta kontinuita jde především přes Smočka, který tu byl od začátku, dodnes je rozhodujícím spolutvůrcem divadla, a odpremiéroval tu téměř kompletně své hry. Říkalo se vždycky, že Činoherák je herecké divadlo. Ale to je trochu zkreslené. I když tu byly a jsou vynikající herecké individuality, myslím si, že kdyby neměly bystré režiséry a invenční dramaturgii, tak by renomé divadla nebylo zdaleka takové, jaké je. Přesnější mi tedy přijde termín „divadlo režírovaného herce.“ Nicméně, ten základní princip, že nejdůležitější je především herec, herecký výkon, i když nefunguje jen sám o sobě, tu stále je. Další věcí, která stále trvá, je zájem o moderní psychologii, která stojí za privátními i veřejnými lidskými činy, afinita k ruské a anglosaské dramatice, a k původním hrám, pokud nějaké máme. To jsou myslím základní věcí, které vždycky s Činoherákem souvisely a které stojí za to uchovávat. Díky této kvalitě se také dnes znova intenzívně vymezuje místo Činoherního klubu v českém divadle.

V Činoherním klubu byl vždycky velice silný herecký kádr. Jak vybíráte herce do souboru?
Dnes už se moc neví, jaká vlastně byla původní idea zakladatelů a proč se tohle místo jmenuje Činoherní klub. Klub si vymyslel Smoček, hledali k tomu druhé slovo – a Vostrý pak přidal – Činoherní. Tak to už zůstalo. Tenhle název vycházel z toho, že opravdu chtěli „klub“, ne stálý herecký soubor, ale místo, kde se budou scházet herci z jiných divadel, aby tu mohli dělat společně nějaké netradiční projekty, k jakým nemají příležitost ve svých mateřských divadlech. Taková byla i první inscenace Činoherního klubu Smočkův Piknik. Ale zanedlouho se ukázalo, že tenhle systém není prakticky uskutečnitelný. A tak přišel základ stálého souboru z Ostravy s režisérem JanemKačerem a doplnil se např. o herce z Pradubic jako byl Pavel Landovský či Josef Somr. Ale i tak, po celou dobu existence Činoherního klubu, se dodržovalo pravidlo nespoléhat jen na svůj soubor a zvát hosty. Samozřejmě je fantastické mít tady vynikající kolegy, kvalitní lidsky i umělecky, se kterými spolupracujete pořád, ale ve chvíli, kdy vidíte, že pro nějakou roli ideálního představitele nemáte, pozvat si někoho k hostování. Je to tradice Činoheráku hledat ideální představitele. Kdysi bylo takových individualit dostatek, dnes jich bohužel ubývá.

A jak je to s režiséry?
Dnes máme tři režiséry a spolupracujeme se čtvrtým. Tradiční oporou je Ladislav Smoček, jako režiséři tu dále pracují Ondřej Sokol a Martin Čičvák. Spolupracuje s námi i Ivo Krobot. Je samozřejmé, že těm mladším režisérům se ve stínu Smočka dýchá těžko. Každý, kdo tu je, chce dělat se Smočkem a mladé režiséry hodnotí především prizmatem spolupráce se Smočkem. Ale jak Ondřej Sokol, tak Martin Čičvák jsou nepochybně režiséry Činoherního klubu a jejich práce je jeho hodnotnou součástí. V tom, jak se vztahuje k tradici i v tom, jak je nová.

Existovala tu taková linie her s malým obsazením (Čekání na Godota s otcem a synem Suchařípovými nebo Vincent Ondřeje Vetchého). Tu už jste opustili?
To byla linie, které jsme říkali Činoherní miniklub a kterou jsem si vymyslel proto,že jsme měli po ruce řadu her, které v našem běžném provozu nebylo možné inscenovat, protože bychom to jednak nestihli, jednak na to nebylo dost peněz. Děláme maximálně 4 inscenace za rok, což je více než kdy předtím. Ale mě bylo líto, že i tak některé věci tzv. spadnou pod stůl. A tak jsme vytvářeli mimo rámec našeho repertoáru i tyhle menší projekty, za méně peněz. To se povedlo. Ale nepovedla se jiná věc. Lidi se stále ptali, kde že ten Miniklub je. Nechápali, že se odehrává na stejné scéně, že to je jen jiná dramaturgická řada. Takže se to nakonec rozplynulo. Poslední, co jsme nastudovali v Miniklubu je Pinterův Správce. Nakonec se všechny tyto projekty staly součástí normálního repertoáru.

Jak je to se spoluprací se Slováky?
Ta má u nás velkou tradici, vznikla přirozeně. Spolupracovali jsme od začátku s Divadlem na Korze, v 80.letech neoficiálně s Novou scénou a jejím Studiem Astorka. Teď, vzhledem k tomu, že Martin Čičvák je náš režisér a úspěšně režíruje také v Divadle Aréna, spolupracujeme s bratislavskou Arénou. Začalo to Albeeho Kozou, na které jsme se podíleli produkčně, takže v českých zemích se ve stejném obsazení hraje jako inscenace Činoherního klubu a na Slovensku jako inscenace Arény. Tahle spolupráce pokračuje – máme rozezkoušenou Rodinnou slavnost podle jak se dnes říká kultovního stejnojmenného dánského filmu. Vzniknou dvě inscenace, které spojuje Juraj Kukura v hlavní roli otce, jenž dokázal zničit životy všech svých dětí. Inscenace bude mít českou i slovenskou posádku a máme ambici občas obsazení různě prohodit.

Slyšela jsem názor, že jste v poslední době „přitvrdili“ a vyznáváte tzv. coolness dramatiku.
Není to tak docela pravda. Já jsem dnes už víceméně konzervativní divadelník, a tahle dramatika mě přijde infantilní a nudná. Takže z klasiky coolness jsme vlastně nedělali nic. Nejdřív jsme se z téhle módní tendence vylhali Panem Sloanem, což byla vlastně velmi vtipná coolness 60. let. Teď děláme například McDonagha (Osiřelý Západ a teď Pan Polštář), což jsou věci neobyčejně tvrdé, ale zároveň nepostrádají humor a mají nepochybnou myšlenkovou hloubku a existenciální přesah. Vždycky jsme tu dělali věci proto, že nám seděly, ne proto, že bychom jenom podléhali tomu,co se zrovna nosí. Kromě toho, dbám o to, aby byl repertoár vyrovnaný. Takže vedle inscenací tohoto typu jsme teď uvedli dvě klasické komedie -Goldoniho a Feydeaua.

ČK uvádí… je záslužná činnost, protože v ní objevujete pro Prahu to nejlepší z amatérského divadla.
Ano, v amatérském divadle se děje leccos zajímavého, a tak mě napadlo, že by pro některé soubory mohlo být přínosné předvést se v Praze na prestižním jevišti. Ukázalo se, že je to pravda. Ale jsem zklamaný, že o většinu představení je menší zájem ze strany diváků. Zřejmě ti, kdo se amatérským divadlem baví, znají tyto inscenace odjinud a k nám nepřijdou. Považoval jsem to za jakousi službu, a sobecky jsem zároveň doufal, že tak najdeme něco, co by nás mohlo třeba inspirovat. Myslím, že tu byla k vidění zajímavá představení, mně osobně se nejvíc líbí soubor Černých šviháků z Kostelce. Ale jak říkám, ohlas je menší, než jsem si myslel. Hodně na to finančně doplácíme, a nevím, jak dlouho se nám podaří tuto řadu udržet.

Myslím, že si ale jinak na divácký nezájem nemůžeme stěžovat…
To je pravda. I když doby, kdy se tu spávalo v době kdy začínal předprodej, už, svým způsobem chvála bohu, pominuly. Mnoho se změnilo zavedením internetové pokladny, takže fronty u pokladny už nejsou zdaleka takové– a mně se po nich trochu staromilsky stýská. Návštěvnost ale pro nás rozhodně není problém.

6.6.2005 00:38:00 Jana Soprová

TIP!