Scéna.cz 

Kdopak by se Albeeho bál…

Čas od času se znovu objevuje na repertoáru. Stále lákavý titul Kdo se bojí Virginie Woolfové - drastické nahlédnutí do života manželů, kteří si prostřednictvím virtuálního světa a virtuálních příběhů dokážou ubližovat s takovým gustem a takovou razancí, že by jim to normální nudná realita neumožňovala.
V Divadle Na Vinohradech jej se čtveřicí herců – Ladislav Frej, Hana Maciuchová, Jiří Dvořák a Simona Postlerová - před pár lety zinscenoval Petr Novotný. Hrálo se 37 repríz, a poté měla inscenace derniéru. Ale zřejmě ještě nenastal čas, aby zůstala jen ve vzpomínkách. Probudilo ji k životu Studio dva, a po obnovené premiéře v rámci Léta hereckých osobností ve Švandově divadle se vrací do pražského repertoáru. Od podzimu by se měla znovu pravidelně hrát v různých (a nejen) pražských divadlech.
Hra samotná se od svého prvního uvedení (a ještě více po filmu s R. Burtonem a E. Taylorovou) stala opravdu klasikou. A vzhledem k tomu, jak se i ve skutečném životě vztahy přiostřují, stává se stále méně „absurdní“ (jak je řazena podle doby svého vzniku a také zaměření), ale čím dál tím víc realistická a stále aktuální.

Příběh stárnoucího profesora a jeho ženy (dcery rektora), kteří si zpestřují život vymyšlenými příběhy a množstvím krutých her, jejichž prostřednictvím si vzájemně rozdírají duše (pravděpodobně proto, aby si dokázali, že ještě žijí), sledujeme společně s mladší dvojicí , která stojí téměř na počátku jak vztahu, tak kariéry, a na rozdíl od starších ještě má zábrany - „předstírá“ nejen ostatním, ale i sobě nejrůznější iluze o životě. Tento příběh nabízí excelentní šanci pro herce, zvládající široké rejstříky psychologického herectví.
Troufám si říci, že ti vinohradští mají jednotlivé situace vypilovány s minuciozní přesností, a zároveň vidíme, že je hraní stále baví. Vychutnávají si tragikomiku, trapnost i půvab jednotlivých gagů, dokážou namíchat takový koktejl zdánlivé povrchnosti a silných emocí, že až chvílemi zamrazí v zádech. Jako by stále hledali pod povrchem nové významy, jako by se vzájemně stále chtěli překvapovat a trumfovat. Je to vlastně taková hra na druhou – a tak má divák možnost dvojí. Nezná-li hru samotnou a její pointu, může s napětím sledovat až detektivní příběhy, u nichž teprve časem pochopíme, že jsou jen iluzemi. Jestliže příběh zná, má možnost vychutnávat si s herci jakousi „hru na druhou“.
To, co v 60.letech bylo nové překvapivé, už nás nezaskočí – vzhledem k dnešnímu trendu zveřejňovat soukromí prostřednictvím ať už tzv. reality show, různých skrytých kamer, ale i např. mobilních telefonů, které umožnily vyjít soukromým hovorům z intimity pokojů do tramvají, ulic a vlastně kamkoli. Ale o to více nás láká to voyerství, nahlížení za záclonku citů a nočních můr někoho cizího. Možná proto, abychom si dokázali, že my sami na tom nejsme tak nejhůř…