zvláštní poděkování
Quantcom.cz

ON-LINE - Detail příspěvku

Nejstarší členka Divadla Na Vinohradech - Antonie Hegerlíková

Herečka Antonie Hegerlíková

autor: Z webu   

Paní Tonička se narodila v roce 1923 v Bratislavě. Vystudovala dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze. Od roku 1946 byla po 58 let členkou Divadla na Vinohradech, kam ji pozval po válce Jiří Frejka. Přes mnohé zdravotní svízele, které ji pronásledovaly prakticky celý život je stále velice optimistická. O vinohradském angažmá dokáže vyprávět hodiny a hodiny. A je to svědectví naprosto fascinující. O době i osobnostech, se kterými se setkala, o schopnosti překonávat zdravotní a osobní problémy, o obrovské lásce k divadlu a tvořivosti...

Jak to začalo – setkání s Frejkou
„Já jsem opravdu prožila nádherný hluboký, opravdický život, nic se mi nevyhnulo, ale tím víc jsem si toho života vážila. Ze všeho jsme se dostala, třikrát jsem utekla hrobníkovi z lopaty...“ říká a vzpomíná na dobu, kdy ji oslovil Jiří Frejka. „Když jsem nastoupila, hrála jsem záskok 81-letou slepou tetu v Lorkově Domě doni Bernardy. Hned na to jsme dostala Flóru ve Zdravém nemocném, to byl jeden monolog před oponou než lidi dosedli. Frejka nás prohnal vším - starý, mladý, záskok, nazkoušený, všechno jsme musely zvládnout. Po hlavní roli Lady Macbeth jsem byla obsazena do role sedmé princezny ve hře Hoře z rozumu. Ale i tam jsem si vymyslela etudu. Vzpomněla jsem si, jak jsem protancovala noc v Esplanade a jak mě potom bolely bříška na prstech u nohou, takže jsem se zula a šla jsem pěšky bosa až na Vinohrady. Když jsem udělala to, že jsem si jako poslední zula boty a promnula bříška u nohou a když jsem zjistila, že jsem na scéně sama, utíkala pryč, Frejka za mnou přišel, poklepal mi na rameno a řekl: Ty se u divadla neztratíš... Dobré pro mě bylo i to, jak mě v souboru přijaly. Všechny herečky měly své šatny a já jsem musela sedět na chodbě u prkna. Byla to pro mě pro budoucnost obrovská pomoc. Začal jsem tomu říkat studený odchod. A ten mě po celý život držel nad vodou. Protože jsem nikdy nečekala, že by se něco mohlo povést bez práce. Já si musela prožít, vydřít, nic mi nebylo odpuštěno. Teprve později mě přijala do své šatny Jiřina Štěpničková, která měla největší šatnu...“

Z té doby vzpomíná nejraději na roli Lady Macbeth. „V mých třiadvaceti letech to pro mě byla strašně těžká role – ale já byla dříč, já jsem nepustila příležitost. Ze školy jsem pro tu roli neměla jedinou podpůrnou hůlčičku, nevěděla jsme nic o vnitřním životě postav. My jsme se učili vnější pláče, smíchy, hýbat se, ale opravdu číst text, umět z toho přečíst charakter figury, kterou hraju, jsme neměla páru. Pro mě to byly galeje - Frejka byl laskavý,ale neodpustil vůbec nic. Při Macbetce jsem se musela naučit hrát i beze slov, a nevěděla jsme dlouho jak to dělat. Frejka mě nechal trápit několik zkoušek, pak přišel z hlediště a řekl: Tonka – ona má v břiše rezavý konzervy. Napřed jsem nevěděla o čem mluví, ale pak jsem to pochopila. J jí těžko, nemůže popadnout dech, chce se jí zvracet, neví co se s ní děje. Jsou to děsné bolesti, bolesti na duši. A nakonec jsem měla nejlepší kritiky!

Fascinující osobnosti minulosti
Zažila jsem na Vinohradech krásnou věc, zahrála jsem si v Coriolanovi manželku hlavního hrdiny. K výročí byl pozván jako režisér Jaroslav Kvapil. Vodil ho asistent, protože byl téměř slepý. Já si z té jeho režie nepamatuju nic, jen ten pocit, kdy jsem zírala na toho slepého pána, který na tom jevišti žil, prýštila z něho ta tvůrčí energie, doslova svítil. Jeho osobnost vyzařovala světlo. To byl neuvěřitelný zážitek na samém začátku mé divadlení kariéry a pamatuji si jej dodnes.
Další nádherný zážitek na vinohradském divadle bylo pohostinské vystoupení Saduly Sedláčkové, která nechtěla zestárnout, a tak z divadla poměrně brzy odešla. Ale při svých šedesátinách se nechala přemluvit, aby vystoupila pohostinsky ve Wildeově Vějíři Lady Windermarové. Nepamatuju, že by divadlo bylo někdy jindy tak narvané jako tenkrát – byly plné i uličky. A když Sedláčková vystoupila – malá kulatá paní v krátkých šatech ve flitrech, publikum začalo bouřit a ona se rozplakala a utekla. Takže jsme museli představení až do jejího dalšího výstupu improvizovat. Při dalším výstupu se stalo totéž, lidé bouřili a zase neřekla ani slovo. Na tu atmosféru se nedá zapomenout.

Za dob armádních
Dnes už se smíchem vypráví paní Hegerliková o tom, jak to vypadalo v souboru v době, kdy se vinohradské stalo armádním divadlem. „Zpočátku jsme museli chodit v uniformách a každý dostal hodnost podle výše platu. Já jsem byla kapitán,“ říká a líčí, jak se museli účastnit vojenského výcviku a ostrých střeleb. To samozřejmě brzy pominulo, protože se ukázalo, že herci jsou výcviku neschopní a že se v jejich provedení výcvik mění ve frašku a nebezpečnou hru. „V době armádního divadla mě nejvíce poučily vojenské zájezdy. Z toho mám neuvěřitelné zážitkx. Jezdili jsme do pohraničí, když jsme byly rozváženi po PVS (politicko výchovných světnicích) a po telefonu vysílali spojkám na hranici vánoční pořad...“ Zážitků, spojených s „hostováním“ ve vojenském prostoru je bezpočet. Patří k nim ty, kdy se paní Tonička v sametových šatech brodila sněhem, zažila vojenské cvičení, zapadání sněhem, vichřice, vánoce strávené v zasypané škole v Horské Kvildě. Bralo se to tehdy jako povinnost a nebylo úniku...

Velké tajemství
Paní Tonička prozradila, jak obtížný handicap překonávala po celou dobu své kariéry. „Od mlada jsem na jedno ucho neslyšela, a proto mě nechtěli vzít na konzervatoř. Proto jsem tvrdila, že chci být tanečnice. A protože jsem měla dobrou paměť, tak jsem se naučila celou hru nazpaměť, abych věděla o čem partner mluví a jak dlouho a správně navázala. Odhalila mě nápovědka, ale nikdy nic neprozradila. Teprve na konci kariéry to jedna herečka poznala a začala schválně mluvit tak potichu, abych ani zblízka neslyšela. A já si nechtěla ty poslední chvíle kazit, takže jsem raději dobrovolně odešla.

Dík Jiřině Jiráskové
Po mnoha letech, kdy Antonie Hegerliková už nehrála téměř žádné nebo jen malé role, přišla za ní v 90. letech Jiřina Jirásková, tehdejší ředitelka... „Řekla mi - Tonka, chceme hrát nádhernou hru, ale buď ji můžu hrát já nebo ty. Já ji hrát nemůžu, protože to je velká ženská (ve hře Tři ženy Edwarda Albeeho). Mně by ale nikdo nevěřil, že jsem velká. Byla tak strašně poctivá a báječná, přestože jsem jí v dřívější době hodně konkurovala, vždycky hrála tu zlou, před kterou já utíkám. Ale ta nabídka přišla v době, kdy jsem ze zdravotních důvodů měla zakázané schody. A ta hra se hrála ve studiu, které je úplně nahoře v divadle. Takže jsem musela chodit do divadla tak brzy, abych zvládla vylézt do schodů, jak jsem tomu říkala „prostě jsem se stěhovala do schodů“. Bylo to pro mě hrozně těžké i z toho důvodu, že po velmi dlouhé době, kdy jsem nic nehrála, byla to najednou spousta textu a v komorním prostoru byli diváci strašně blízko. Měla jsem z toho hrůzu, ale nemohla jsme ji dát najevo. Tohle všechno jsme musela překonávat a přitom pan režisér mi nic neodpustil, protože mě bral jako normální zdravou herečku. Strašně jsem dřela, a přitom některé z těch textů pro mě byly téměř nevyslovitelné. Měla jsem z toho zamotanou hlavu. A byla to zase Jiřina Jirásková, která mě povzbudila, a pochválila mě, s jakou jdu do toho energií. Ale pro mě to bylo na umření – každá repríza, kdy jsem tomu musela věnovat strašně dlouhou dobu, aby tělo zapomnělo, že šlo po trojích schodech a bylo schopno fungovat. Ale jsem za to nesmírně vděčná, protože tahle role mě vrátila na jeviště vinohradského divadla...“ Za roli ve Třech velkých ženách získala nakonec paní Hegerliková Cenu Thalie. Vzápětí si ještě zahrála ironickou babičku v Podzimní zahradě.

Vyznání
Když si představíte ty štrúdly vynikajících herců, které prošly vinohradským divadlem, jsem přesvědčená, že ve vinohradském divadle je zazděný bacil těch stavitelů, protože ten elán a ta dravost a chuť, se kterou toto divadlo za strašně těžkých podmínek budovali, se tu stále držel. Na jevišti, i kdybychom spolu nepromluvili v civilu ani slovo, jsme společně žili. Každý se snažil, aby ten výsledek byl celkový, fandili jsme si, dávali si připomínky, šlo nám o to, aby výsledek byl co nejlepší...

5.12.2007 09:16:00 Jana Soprová


AKCE ONLINE - Přehled příspěvků

On-line den s Divadlem na Vinohradech - 100 let

5.12.2007 - 23:55
Divadlo hvězd

5.12.2007 - 22:51
V dílnách

26.11.2007 - 11:31
Postavíme nové divadlo

 

Fotogalerie akce

Dveře do divadlaPokladnaHodiny - vestibul divadla
Pohled z jeviště na lustr v sáleAnděl na střeše divadla100 letDivadlo Na Vinohradech
Interiér divadla

reklama