Scéna.cz 

Zázrak v znamení kříže

Včera jsem se na tomto místě rozepisoval o pozoruhodném faktu, kdy je na festivalu divadelních novinek o prvním večeru odehrána tři sta let stará francouzská komedie. Druhý festivalový večer však nabídl zprávu z ještě hlubší historie: vrcholné barokní drama Znamení kříže Pedro Calderóna de la Barcy. Co nám taková zpráva přináší a co říká o naší době?
Soudím, že nejcennější na inscenaci Hany Burešové je, jak hluboce Calderónově textu důvěřuje. Nejde ani tak o to, že Znamení kříže je výborný dramatický text, který potvrzuje, že máme co do činění s nedoceněným autorem, od nějž známe nanejvýš Život je sen, ačkoliv hloubkou a znepokojivostí svých her je srovnatelný se Shakespearem. Spíše je třeba zdůraznit, že bolestným rozpětím mezi světem „svatých a lupičů“ hluboce tkví v neklidné atmosféře epochy svého vzniku, která nám zůstala nejlépe zachována v architektuře a výtvarném umění – baroko jako svár dramaticky formované hmoty a exaltované spirituality. Tento svět na nás často působí nedůvěryhodně či rovnou pokrytecky a v divadle mu většinou rozumíme jen očima molièrovské komedie, nemluvě ani o pozdější goldoniovské frašce. Ale Hana Burešová správně vytušila, že barokně cítěné napětí má potenciál zasáhnout dnešního diváka.

Sugestivního účinu dosahuje právě tím, že dává prostor vznosnému verši, že vede herce k expresivnímu, vášnivému přednesu, že ponechává místo syrové a nervní hudbě Vladimíra Franze. Celistvý zážitek pak doplňuje vizuální dojem z čisté scény, na níž Burešová formuje krásné obrazy křehce a promyšleně zalévané světelným designem (scéna v klášteře). Všechny scénické složky jako by se zkoncentrovaly v závěrečné scéně Eusebiovy a Juliiny spásy, jímž drama vrcholí v očistné katarzi. Pro inscenaci je finále zároveň prubířským kamenem: uvěří dnešní divák zázračné scéně? (To není deus ex machina spouštěný ve světle svící na kladce, to není historická rekonstrukce barokního divadla, ale vážně míněné zinscenování zázraku.) V křehké a patetické atmosféře inscenace se zdá, že snad uvěří – alespoň pro tu chvíli. Ano, vášně současnosti nejsou nepodobné vášním 17. století. Barokní člověk neprožíval svou rozpolcenou identitu (viz Juliino předsvatební lože v okamžiku proměněné v Lisardovy máry) s menší naléhavostí, než s jakou my pociťujeme potřebu pevného bodu v našem rozkolísaném světě. Bodu podobném naději a milosti, jakou bylo pro Julii a Eusebia znamení kříže.
Marcel Sladkowski