Scéna.cz 

Milý pane Bohumile Hrabale,

Snad vám to, že se zde lidé setkávají, nebude cizí, vždyť je to tak příbuzné například tomu setkávání na poldince, nebo v pivovaru v Nymburce, na Na hrázi věčnosti. Pokud vím, měl jste přece vždycky rád tu svou krásnou poldinku, na níž se tavilo nejen železo, ale i lidské osudy na první pohled tak nenápadné. I my tady ve Zlíně budeme ty lidské osudy tavit v různých pecích: česky, slovensky, rusínsky a polsky budou tu k vidění ty ingoty divadelní.
Kroužíte nyní někde nad hlavou nebo v hlavě Jiřího Menzela, který se vás určitě dennodenně dotazuje, jak naplňovat a skládat správně za sebe ta malá filmová okénka z vašeho "anglického krále", kterého vaše postavy obsluhovaly. Snad si najdete přesto všechno čas na Zlín. Moc bychom si přáli, kdyby náš festival měl v sobě kus vašeho přirozeného vnímání mezilidské sounáležitosti a pobývaní na něm bylo zatraceně, nebo třeba také k zešílení krásný.

Odpusťte nám, pane Hrabale, hráli jsme si s vašimi texty i s vašim osudem. A nakonec jsme vytvořili tady ve Zlíně představení. Vzali jsme pomyslné nůžky a započali bezhlavě stříhat texty a dokumenty do sebe, tak jak vy jste to krásně uměl, otevřít se možnostem koláže, slepit do sebe tím prostříháním třeba další novou prózu.
Za to všechno může jeden Slovák, Jozef Krasula se jmenuje, je režisér a bydlí ve vašich textech. Spává tam přikryt mnoha stránkami a oživoval Jarmilku, Vladimíra Boudníka, Egona Bondyho, i strýce Pepina oživil. A vás, pane Bohumile, viděl, jak se sám se sebou setkáváte, jak sám se sebou vedete dialog, mladý a starý, tak vás viděl.
Jako chlapi na montážích svařovali jsme během zkoušení ty texty k sobě a zase rozbíjeli ty nýty, a volali jsme vás, abyste vstoupil do té naší inscenace, aby byla svým duchem Hrabala naplněná. Přijďte, budeme vám držet místo vedle osvětlovače.