Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Svět Ruud van Empela

autor: Scena.cz

Až do 18. dubna 2009 si můžete v Leica Gallery Prague prohlédnout výstavu děl Holanďana Ruud van Empela (1958). Tento umělec vytváří obrazy stojící někde na pomezi fotografie a malby, která vzbuzují dojem surreálných snových představ. Vznikají kombinováním prvků několika snímků a jejich úpravou prostřednictvím počítačových grafických programů. Autor má za sebou výstavy prakticky po celém světě a jeho díla jsou součástí sbírek nejrůznějších světových galerií. Svou výstavu přijel zahájit osobně a při té příležitosti nám poskytl rozhovor.

V loňském roce jste oslavil padesátiny. Čím je člověk starší, tím více vzpomíná na dětství. Jaké bylo to vaše?
Narodil jsem se v Bredě (pozn. toto město je spojeno se jménem J.A.Komenského) na jihu Holandska, Bydleli jsme v činžáku nedaleko rušné křižovatky. Byl jsem takové docela obyčejné dítě v docela obyčejné katolické rodině. V neděli jsme chodili do kostela a pak k babičce, která měla krásnou velkou zahradu.

Vzpomínáte si, kdy jste dostal první fotoaparát?
Nepamatuju se přesně, ale mám dojem, že to bylo někdy na střední škole. Otec byl vášnivý fotograf –amatér, a mám dojem, že právě v té době mi daroval svůj starý fotoaparát, protože on sám si koupil nový. Je pravda, že v tomto ohledu byl pro mě inspirací – a musím přiznat, že ve svých pozdějších pracích – kolážích jsem využil i některé snímky, na kterých jsem já nebo někdo z rodiny, tak jak to vyfotil právě otec.

Takže odkud se vzala vášeň pro fotografování, je jasné. A co vztah k umění jako takový?
Maminka vždycky byla velmi kreativní. Například navrhovala a šila nám různé kostýmy, třeba na karnevaly nebo do divadelních produkcí. Ale k současnému umění měli oba rodiče přece jen daleko.

Co jste vlastně vystudoval?
Studoval jsem na univerzitě grafický design v letech 1976-81. To ještě nebylo ani zmínky o nějaké počítačové grafice, dělali jsme grafické návrhy takovými primitivními způsoby a navíc jsme se učili spíše středověké techniky.

Takže jste pracoval jako grafik?
To mě příliš nebavilo, takže jsem v té době, zkoušel všechno možné. Dělal jsem návrhy výpravy pro divadlo, zkoušel natáčet filmy, resp. podílel jsem se na jejich tvorbě. V 80.letech se objevily v Holandsku první videokamery, které byly cenově dostupné, tak jsem si v roce 1982 jednu koupil. Začal jsem sám natáčet filmy, takové experimenty. Bavilo mě to, ale nebyly dost dobré na to, aby se prezentovaly někde na veřejnosti, v televizi. Spíše to bylo takové zkoušení si techniky, ohmatávání tohoto media.
Tak jsem se protloukal osm let, neměl jsem žádné peníze, takže jsem se musel živit všelijak. Pracoval jsem u filmu, problém byl jen ten, že jsem neměl komerční, ale umělecké ambice, takže jsme si začala dělat nějaké věci, které mě bavily, doma.

A to?
V té době, tedy někdy na počátku 90.let se objevily grafické počítačové programy a já jsme začala zkoušet nejrůznější možnosti, co se s tím dá dělat. Opravdu se mi to líbilo, najednou jsem si prostřednictvím počítače mohl vytvářet kulisy, prostředí, o kterých by se mi v reále ani nesnilo.

Zkrátka vytvářel jste si prostřednictvím počítače své světy fantazie...
Ano, tak nějak. Nejprve jsem experimentoval s černobílou, později jsem zapojil barvu. Většinou vytvářím série, někdy o deseti, někdy třeba o třiceti kusech. Vždycky je nějak nazvu – třeba Office, Study in Green, World, Venus atd.

Když něco takové připravujete, máte předem přesnou představu,, jak bude „obraz“ vypadat?
Někdy mám základní myšlenku, udělám si náčrtek, skicu. Protože už se tím zabývám hodně dlouho, mám velkou zásobárnu snímků – přírodních motivů, stromů, květin, ale také lidí, hlavně dětí. Takže na počátku jde spíš o to, že si vymyslím nějakou kompozici, například u obrázku černého dítěte, které vykukuje z vody a nad ním je spousta zeleně, jsem si vymyslel, že hlavička bude až dole, a celková plocha bude z velké části vyplněna zelenými listy.

Takže ty vaše obrázky se skládají z koláže několika různých fotografií.
Nejen to, je to ještě složitější – nejsou to třeba jen dvě fotografie, ale beru si prvky jednotlivé z mnoha obrázků. Například, když mám na obrázku strom, začínám tím, že mám ten strom jen velmi jednoduchý, a pak k němu třeba přidám světlo nebo stín z jiného obrazu, vytvářím kontrasty, které v přírodě nenajdete. Podobně je to u dětí na obrázku.

To jsem si všimla, že ty děti na obrázku mají takové zvláštní oči – jakoby skleněné.
To je tím, že vše je „zmanipulováno.“ Žádný z těch modelů není vlastně skutečný. Všechno jsou to koláže, takový mix detailů několika různých modelů. Všimněte si třeba těch světýlek v očích (svítících teček) , které jsou přidány, takže výsledný dojem je opravdu hodně zvláštní. Vytvářím zkrátka na základě skutečných prvků nové celky.

Někteří kritici charakterizují vaše objekty jako archetypální symboly...
Jsou témata, která mě dlouhodobě zajímají, a které se snažím ve svých pracích nějakým způsobem reflektovat – nevinnost, fantazii, krásu.

Zatím jste se bavili spíše o technice, ale pro mě je zajímavý především obsah obrazu. Jak je to u vás, je pro vás důležitější technika nebo myšlenka?
Samozřejmě, myšlenka je nejdůležitější, technika je jen prostředek k jejímu ztvárnění, může leccos zdůraznit nebo potlačit, Ovšem na začátku vždycky musí být nápad, co vlastně chci ztvárnit, a pak přemýšlím, jak. Například v téhle sérii jsou to černošské děti jako symbol nevinnosti.

To mě právě zaujalo. Černošské děti bych si spíše spojovala s jakousi divokostí...
Vidíme, a to je podle mě předsudek. Je pravda, že s nevinností byli tradičně spojováni především lidé – či děti – bílé pleti. Ale v současné době žije v Holandsku spousta černých dětí, úplně stejně jako děti bílé, a nikom to nepřipadá divné. Ale když to dáte na obrázek, najednou to spoustu lidí zarazí. I když nakonec to většina akceptuje.

Kde hledáte modely?
Od modelingových agentur.

Takže neoslovujete lidi z ulice?
Ne, to rozhodně ne.

Vzpomenete si, v kolika zemích jste už uskutečnil výstavy?
To opravdu nevím.

Takže po celém světě?
Ještě jsem nevystavoval v Číně, v Jižní Americe ani v Africe- i když tam už to bylo na spadnutí. Ale je pravda, že těch zemí, kde jsem vystavoval, je opravdu hodně.

Co připravujete nyní?
V loňském roce jsem skutečně hodně pracoval, takže teď zrovna nemám nový nápad, ale připravuju z hotových děl výstavy pro New York, Paříž a Tokio. Všechny se uskuteční na jaře.

Zajímala by mě ještě vaše práce v divadle, o které jste se zmínil.
Začínal jsem kdysi s malováním velkých obrazů do divadla, velkých kulis. Dostal jsem obrovský štětec a maloval jsem obrovské plochy. Na divadle se mi líbí, že je to živé umění a že je to 3D záležitost. Měl jsem ovšem ten problém, že moje výprava byla příliš výrazná. V divadle jde o to, že výtvarník se nesmí moc prosazovat, aby nezastínil herce, spíše musí být jakýmsi doplňkem celkové koncepce, sloužit. To mi moc nevyhovovalo, tak jsme s tím raději skončil.

26.1.2009 23:01:00 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!