Scéna.cz 

Ivana Lomová: Pták Ohnivák

Galerie České pojišťovny pořádá v rámci cyklu Krajina a figura v současném českém výtvarném umění výstavu Ivany Lomové – Pták Ohnivák. Výstava potrvá do 30. listopadu 2008.

Ivana Lomová pozoruje svět jako pod zvětšovacím sklem, aby lépe vynikly jeho zvláštnosti včetně těch nejvšednějších. Nejdříve je zobrazovala nafouknuté do grotesky, zabydlené fantaskními příšerkami, civilní výjevy posouvala do ironicky deformované polohy. Před pár lety začala malovat obrazy podle starých rodinných fotek ze svého dětství i pozdějšího života. Malovala konkrétní osoby včetně sebe a svých nejbližších na scéně psychologického divadla života. Pak obrátila svůj postup zkoumání intimity a vnějšího obrazu naruby, jako předlohy zvolila reklamní, módní a ilustrační fotografie z magazínů životního stylu. A nyní předkládá obrazy, které vznikly na základě fotografií autorčiných přátel portrétovaných v jejich domácím prostředí.

V pozadí obrazů Ivany Lomové je vždy otázka po vztahu společenských normativních představ na jedné straně a skutečné žité reality na druhé straně. Tématem zatím poslední série obrazů, nazvané Dokud nás smrt nerozdělí, je vztahová podstata manželství mezi mužem a ženou. Vztah mezi portrétovanými osobami je podobně jako v klasické malbě vyjádřen pomocí „obrazů v obraze“, které zde zastávají roli atributů symbolické nebo metaforické povahy: stylizovaná svatební fotografie nad postelí, pohled z okna do romanticky divoké krajiny, zarámované fotky z dávného rodinného alba, obraz od Edwarda Hoppera nad kanapem. Celou sérii rámuje šestý obraz, nazvaný prostě Manželé: nahá dvojice na břehu u vody, muž spokojeně spí stočený do klubíčka a žena hledí na horizont – zda s touhou nebo obavami, nevíme, v každém případě však s klidnou pozorností toho, kdo je na stráži.

Fotografie je vždy stylizovanou reprezentací skutečnosti jako jakýkoli jiný obraz, ale ze své podstaty světelného otisku má s fyzickou realitou těsný vztah. Metoda přenosu fotografického obrazu do obrazu malovaného barvami na plátně umocňuje tázání po vztahu různých vrstev reality, protože sama je jen formulací téže otázky jinými prostředky v jiném prostředí. Obrazy jsou malované ručně, ale bez exhibice rukopisu a zručnosti, bez výrazných posunů, jakoby se malířka soustředila na co nejpřesnější převedení podoby z jednoho média do druhého. Na hladké ploše obrazu (svůdnost jeho povrchu je překvapivě společná olejomalbě i fotografii) jsou autorské zásahy na první pohled nenápadné a odehrávají se většinou v posunu barevnosti či potlačení detailů snímku v zájmu obrazové kompozice a pádnosti výrazu.