zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Geraldine Aronová: Chci, aby rozptýlili můj prach v Irsku...

Dramatička Geraldine Aronová

autor: archiv   

Na představení své hry Můj báječný rozvod přijela dramatička Geraldine Aronová už podruhé. Viděla před pár lety premiéru ve Viole, v loňském roce pak navštívila představení v Divadle Na Fidlovačce.

  • Většina vašich her je autobiografických. Jsou autobiografické prvky také ve hře Můj báječný rozvod?
    Není to tak, že by většina mých her byla autobiografická. Napsala jsem zatím 24 her, a jen ve třech z nich jsou autobiografické prvky. I když jsem dnes rozvedená,, tuhle hru jsem psala předtím. Takže tam není mapován můj život, ale spíše obecně tohle téma.
  • Inspirovala jste se třeba svými přáteli?
    Spíše obecně lidmi, kteří se rozvedli.Ne přátelích, ale obecně lidech, kteří se rozvedli. Uvědomila jsem si, že je to dosti běžné téma, mnoha lidem to tedy něco říká a ty osudy si bývají v určitých prvcích podobné.


  • Jak se vám líbí na jevišti Eliška Balzerová?
    Velmi. Řeknu vám, nestává se často, že by spolupráce producenta, režiséra a herce byla tak perfektní jako v tomto případě. Všechno tam ohromně pasovalo. Je výborná, a ačkoli jsem nerozuměla tomu, co přesně v tu chvíli říká, dokázala jsem sledovat příběh a měla jsem pocit, že se lidé smějí ve stejných místech jako v angličtině. Je opravdu výborná i v tom, že se nestydí „nevypadat dobře“. Takže nemám vůbec žádné námitky.
  • Pamatujete si, v kolika zemích se tahle hra hrála? A která inscenace se vám líbila?
    Hra byla optována pro 23 produkcí v různých zemích, momentálně se hraje na Islandu, v Argentině, v Estonsku, v Irsku a také v Anglii. Takže je to velmi pestré. A musím přiznat, že česká inscenace patří k mým oblíbeným. Kromě toho se mi líbily inscenace v Londýně a v Paříži –a samozřejmě, že jsem zažila taky některé hrozné, ale ty nechci jmenovat. Stává se to ve chvíli, kdy režisér nerespektuje text a snaží se ze hry udělat něco jiného, než to opravdu je. To pak lituju herce, ale nemůžu jim pomoci.
  • Co píšete teď?
    Právě píšu novou hru a také scénář, mám rozpracováno celkem pět menších projektů, ale není to dosud hotovo, tak nechci prozrazovat. Jedna z nových věcí by se měla hrát na Broadwayi a máme domluvenu i další spolupráci tady v Čechách.
  • Jaká jsou témata vašich her?
    V současné době je na tom anglické divadlo dost špatně, lístky se prodávají těžko. Dělat divadlo jako takové je drahé a obtížné. Produkce by si asi nejraději přála, aby v tom nebyli herci, kulisy, prostě nic, aby to stálo co nejméně. Takže nakonec největší šanci mají realistické hry s velmi malým obsazením. Takže hra, kterou mám momentálně v hlavě, by snad měla z tohoto hlediska uspět. Je to thriller kombinovaný s komedií, jen pro tři postavy. Domnívám se, že úspěšnost Mého báječného rozvodu byla právě v tom, že se nemění scéna, a vystupuje tam jen jedna postava. I když jsem to nedělala účelově, trefila jsem se.
  • Podle toho, co jsem četla o obsahu vašich her, zajímají vás nejvíce vztahy – mezi muži a ženami, mezi dvěma ženami,a pod. Je to tak?
    O tom jsou vlastně všechna dramata... Nemám ve svých hrách nijak velké zápletky, mnohem raději se zabývám obecně lidskou situací. No, v podstatě se dá říci, že je to o vztazích. Ale z různých stran. Měla jsem intimní hru o dvou lidech z jedné rodiny, thriller, hru o dvou homosexuálech, kterou mám moc ráda. A teď jsem zrovna dokončila hru o šesti lidech v lázních. Ty hry jsou velmi rozdílné, nemám žádné speciální téma. Jediné společné téma, které se v mých hrách objevuje se týká Irska, třeba Same Old Moon, All we go. Jsou z mého hlediska dobré, protože se líbí Irům.
  • Váš život je zajímavý v tom, že jste se narodila se v Irsku, ale většinu života jste prožila někde úplně jinde. Můžete o tom prozradit více?
    Narodila jsem se v Irsku, chodila jsme tu do školy. Ale pak jsem 15 let strávila v Jižní Africe, v Kapském městě. Vdala jsem se tam a jako rodina jsme se vrátili do Irska a tam jsem se rozvedla. Do Kapského Města se každoročně na tři měsíce vracím, protože tam mám spoustu celoživotních přátel.
  • Takže jak se cítíte – jako Irka nebo jako Jihoafričanka?
    Váhám, kam vlastně patřím. Protože v Irsku se cítím velmi dobře, protože mám takovou irskou náturu. I když teď většinou žiju v Anglii, cítím ten rozdíl. To ale pocítíte nikoli jako turista, ale jako člověk, který někde žije delší dobu.
  • V čem je ten rozdíl? V přírodě, lidech, způsobu života?
    Způsob života je všude podobný, stejné jsou obchody i ostatní věci. Ale myslím, že Irové jsou přátelštější, jsou na sebe navzájem dost zvědaví. Angličani jsou hodně rezervovaní. Může se vám stát, že dvacet let žijeme v Anglii,a když pak zemřete, ani nejbližší sousedé o vás nic nevědí. To by se v Irsku, ale ani v Jihoafrické republice nemohlo stát.
  • Kde je pro vás tedy domov?
    Opravdu nevím, mám několik pasů. Cítím se irsky, anglicky, jihoafricky, taková směska, ale nejvíc asi irsky. Chtěla bych umřít v Irsku, nebo řečeno vznešeně – chci , aby rozptýlili můj prach v Irsku...
  • Jak jste se dostala k psaní?
    Myslím, že ten začátek byl trochu neobvyklý. Měla jsem bratra. Když mu bylo sedmnáct (byl o deset let mladší než já), zemřel při autonehodě. Já v té době žila v Jižní Africe, a přijela jsem domů na pohřeb. Když jsem v tu chvíli začala vzpomínat na naše společné chvíle, zjistila jsem, že si nic nevybavuju. A začala jsem psát – bylo to záležitost té noci po pohřbu. První stránka byly bláboly, další pak různé banality. Mojí motivací bylo zachytit na papír to, co mi vytanulo na mysli, když jsem se tu smutnou zprávu dozvěděla. Bylo to smutné a legrační zároveň. Ta hra – jmenuje se Bar and Ger - byla pro mě fascinující záležitostí, později ji publikovali v Oxford Press a pak ji uváděli po celém světě. A byla v ní taková zvláštní síla. Já tehdy neměla ponětí, jak psát hry, bylo to takové spontánní. A ten první režisér hru inscenoval tak báječně jednoduše – dva lidé sedí na polštářcích na zemi vedle sebe, ale nemluví spolu, mluví si každý sám pro sebe (tuhle konvenci jsem později využila i v dalších hrách). jsme ponětí, jak psát hry, ale ten režisér ji inscenoval nádherně jednoduše, dva lidí sedící na polštářcích, nemluvili jeden k druhému, ale pro sebe, a já jsme tuhle konvenci pak použila i v dalších hrách. Hra byla velmi dobře přijata,a tak jsem si řekla – vida, jak je snadné psát hry. Ta další byla pochopitelně opravdové fiasko. Ale postupně jsem se metodou pokusů a omylů zlepšila a teď pracuju jako spisovatelka,a v podstatě vyprodukuju jednu hru ročně.
  • Kolik tedy máte na kontě her?
    Asi čtyřiadvacet.
  • Je to směska televizních, divadelních a rozhlasových her?
    Nikdy jsem nenapsala hru výhradně pro rádio, ale mnoho jich bylo pro rozhlas adaptováno. Pro mě totiž není uspokojující psát hru jen pro poslouchání. Já miluju divadelní zkoušky, ráda se dívám, ne jen poslouchám.
  • Už podruhé jste přijela do Prahy. Jak se vám tu líbí?
    Ano, je to pro mě takové „výročí“. A musím říci, že se cítím lépe než minule. Jsem v pohodě, absolutně relaxovaná. Představení se mi líbilo - je to pro mě legrační, když se zasměju gagům, které jsem sama napsala. A taky mi přálo počasí, takže jsem si to tady docela užila. Prozradím, že jsem se dotkla kamene na Karlově mostě, abych se sem zase vrátila.
  • Geraldine Aron se narodila v Irsku, větší část života však prožila v Zimbabwe a v Jižní Africe. Nyní žije střídavě v Londýně, Cape Townu a ve Spojených státech. Její hry měly premiéru buď v Jižní Africe nebo v Irském Galway. Mezi další tituly patří např. Mr. McConkey's Suitcase', 'Zombie', 'Mickey Kannis Caught My Eye' and 'Joggers'. Napsala také scénář k filmu Toscanini, který režíroval Franco Zeffirelli.

    4.2.2008 18:02:07 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory