Scéna.cz 

Josef Kajetán Tyl: 200 let

„Všechny naše kroky musí vésti láska k národu a jeho štěstí!“
Divadelník do roztrhání těla, z dnešního hlediska značně alternativní a navíc pro bulvár značně zajímavá osobnost svým neuspořádaným osobním životem, revolucionář, schopný novinář, kritik, překladatel, dramaturg. Nicméně, do povědomí vstoupil především v souvislosti s „muzikou“. Jednak v jeho hře Fidlovačka poprvé zazněla píseň Kde domov můj, kterou si národ vybral jako svou národní hymnu, a pak - s hudbou má mnohé společné také jeho nejproslulejší hra Strakonický dudák.
Zdá se, že rušný život byl Josefu Kajetánovi Tylovi dán přímo do vínku. Jeho otec Jiří vysloužilý vojenský hudebník se zamiloval do dcery bohaté krupařky a ta těhotnou dceru vyhnala z domu (nicméně, byla to právě ona, která později podporovala Josefa na studiích). Syn Josef František se narodil v roce 1808 – jeho otec (vrátil se ke krejčovskému řemeslu, ale příliš se mu nedařilo) se podepisoval jako Tyll, Tylly nebo Tilly. Josef získal při biřmování jméno Kajetán. Jako Tyl se začal podepisovat od roku 1838.

Mladý Josef nastoupil ve 14 letech na gymnasium do Prahy, ale nelíbilo se mu, že se ve škole vůbec nemluvilo česky – nakonec studia dokončil v Hradci Králové, kde jej vyučoval jeho vzor Václav Kliment Klicpera (ten si prý nadaného studenta oblíbil natolik, že Tyl žil přímo v jeho domácnosti, opisoval Klicperovy práce a ten zase na oplátku redigoval jeho první literární pokusy).
Poté začal studovat na pražské filozofické fakultě, ale dlouho nevydržel - odtud zběhl k divadlu. Ve věku 21 let se tedy ocitl u Hilmerovy kočovné společnosti, kde hrál, tančil, maloval kulisy a také psal. Tady se seznámil s o šest let starší Magdalenou Forchheimovou a byla z toho (celoživotní) láska. Žili spolu tzv. na hromádce, vzali se až po deseti letech. V té době už se ovšem Josef zamiloval také do Magdaleniny sestry Anny, která byla o 21 let mladší. Zvláštní milostný trojúhelník jim pak vydržel po celý život. Zatímco Magdalena nedala Tylovi potomka (jediné dítě se narodilo mrtvé), Anna byla naopak velmi plodná a stala se matkou všech osmi Tylových dětí (po jeho smrti ještě pět let obě sestry společně Tylovy potomky vychovávaly a pak si Anna našla nového muže).
Tyto okolnosti Tylova života mu dnes sice dodávají na atraktivitě, důležitější z hlediska historického je ale jeho literární odkaz. Tyl prý věřil, že "divadlo je nejmocnější prostředek buditi vědomí národní, šířiti vzdělání a šlechtiti mravy". Jako herec byl prý sice jen průměrný, jeho vzdělání nakonec též nebylo bůhvíjaké, nicméně vynikal jako organizátor a hlavně autor, který dokázal zaujmout i nejprostší obecenstvo.
V roce 1831 získal Tyl místo pomocného vojenského účetního a ve svém volnu se věnoval divadlu a literatuře. Ujal se časopisu Jindy a nyní (od roku 1834 Květy), který se stal platformou obrozenecké inteligence té doby. Vedl je do roku 1836 a pak znovu 1840-45. Sám zaplňoval všechny pravidelné rubriky, otiskoval tu i své povídky, básně a překlady a také práce tehdy uznávaných autorů. Až do roku 1849 pak řídil nebo redigoval řadu dalších tiskovin (Pražský posel a Vlastimil), kam rovněž přispíval básněmi, povídkami a články. Tyl v té době začal vydávat také prozaická díla a stal se jedním z nejčtenějších českých prozaiků, třebaže se jeho díla, plná sentimentálního vlastenectví, nepozvedla nad dobový průměr (např. Poslední Čech byl tvrdě zkritizován K.H. Borovským).
Tyl jako vášnivý divadelník nebyl spokojen se soudobou divadelní situací a tak se v roce 1834 se skupinou svých přátel rozhodl založit amatérské Kajetánské divadlo, v roce 1842 se pak stal vůdčí osobností nového pokusu o samostatné české divadlo v Růžové ulici. V období 1846 až 1851 pak působil jako dramaturg českých her ve Stavovském divadle, kde po něm chtěli také jeho původní hry. A tak se ve 40.letech stal ze spisovatele a novináře také úspěšný a populární dramatik. Jeho výhodu bylo, že díky své zkušenosti dokázal vyhmátnout to, co lidi zajímá. Uměl zobrazit český život a lid v historických dramatech (Jan Hus, Jan Žižka, Kutnohorští havíři, Drahomíra a její synové) i hrách ze současnosti, a to jak z venkovského , tak i městského prostředí (Paličova dcera, Paní Marjánka, matka pluku, Pražský flamendr). Jeho přínosem bylo i to, že zavedl nový žánr romantického divadla s realistickými prvky, tj. dramatické báchorky (Strakonický dudák, Tvrdohlavá žena, Lesní panna). Z jeho rané frašky, která tepala neuvědomělost a poněmčelost pražské střední třídy, Fidlovačka (1834) pochází slavná Škroupova píseň Kde domov můj.
Tyl se po celý život aktivně účastnil veřejného života. Roku 1848 byl zvolen setníkem Svornosti (součást ozbrojené národní gardy), pracoval ve Slovanské Lípě, účastnil se přípravy Slovanského sjezdu a stal se i poslancem říšského sněmu. Revoluční rok 1848 změnil Tylovi, stejně jako ostatním, kteří se angažovali ve prospěch české otázky, zásadně život. Tragický zlom znamenala léta Bachovského absolutismu. Roku 1851 byl rozpuštěn český soubor Stavovského divadla a Tyl přišel o místo dramaturga. Založil proto z propuštěných herců kočovnou společnost, a protože mu byla žádost o divadelní koncesi úředně zamítnuta, najal si koncesi cizí a až do konce života putoval jako kočovný herec po českých městech a venkově. Léta 1851-56 byla plná utrpení a hmotného strádání. Čas na vlastní literární práci mu nezbýval, pouze pro potřeby souboru narychlo upravoval cizí hry.
Na poslední štaci do Plzně přijel Tyl už těžce nemocný. 11. července 1856 zde (podle zlých jazyků hlady a vyčerpáním) zemřel. Jeho pohřbu se však účastnily nepřehledné zástupy obyvatel Plzně i okolí a byl pohřben za zvuků písně Kde domov můj. Jeho hrob je tu (byť trochu pozapomenutý) dodnes. Dnes je po něm pojmenováno velké plzeňské divadlo a po určitou dobu neslo jeho jméno také dnešní Stavovské divadlo. Tylův odkaz stále žije, i když adaptovat jeho značně naivní romanticky laděné hry není dnes snadné ( z toho důvodu jeho hry uvidíme spíše na amatérských nežli profesionálních jevištích). Z jeho díla je patrně nejčastěji uváděn Strakonický dudák, který byl také několikrát zfilmován.