Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Ivan Kraus: Jsem rád v pozadí

autor: archiv

Spisovatel Ivan Kraus vydává jednu knížku za druhou. Ta nejnovější se od předchozích liší. Není totiž prozaická, ale dramatická... Soubor Krausových her vydalo brněnské nakladatelství Větrné mlýny a my jsme se při jejím křtu zeptali:

Koliká je tohle vlastně knížka?
Myslím, že tak čtrnáctá nebo patnáctá...

Nevadí Vám, že jste v Čechách poněkud ve stínu svého mladšího bratra Jana?
S tím stínem je to v pořádku – já mám raději to, čemu se říká „low profile“, tedy být spíše v pozadí. Jestli mají lidi rádi moje knížky, tak jsem rád. A tím to končí.

Měl jste skutečně tak pestrý život, plný komických detailů, tak jak to popisujete ve svých povídkách a novelách? Nebo si to vymýšlíte?
Je to tak napůl. Jadérko pravdy ale v každé příhodě je, tu se něco přidá, tu naopak ubere. A u těch satir je to podobné. Vycházím z toho, co se dočtu v novinách, co je v rádiu, co říkají lidi. Procento pravdy se dá těžko odhadnout., samozřejmě jsem motivován tím, aby to celé působilo absurdně úsměvně.

Můžete představit tuto sovu nejnovější knížku?
Jsou to divadelní hry - je to tedy knížka pro menšinové publikum. Vlastně takové „sebrané spisy“ – jedna z těch her Pokr bez esa se s úspěchem hrála po vlastech českých s Janou Hlaváčovou a Petrem Kostkou, další hrají různí ochotníci. A pak je tam ještě pět šest her, které jsem léty nastřádal a když mi nabídli vydání, řekl jsem si, že by bylo docela fajn je mít pohromadě a divadelníci mohli nezávazně nahlédnout, o čem jsou.

Vy sám jste někdy hrával divadlo?
To víte, že ano. Mám za sebou pantomimu, pak činohru v Divadle Petra Bezruče v Ostravě. věnoval jsem se také literárnímu kabaretu a text-appealům.

To už je ale asi hodně dávno, co?
To jsou léta šedesátá, léta malých divadel - a ta historie není nezajímavá. Pak jsem ale v roce 1968 odkvačil do ciziny a vydal se jinou cestou. Mnoho let vystupujeme s ženou po světě s loutkami. 30 let jsme například pravidelně hráli ve známém pařížském kabaretu Crazy Horse, stejnou dobu jsme pracovali v televizi v dětských pořadech.
Pokud jde o knížky, od počátku 90.let jsem se zas pomalu vracel. Vyšlo mi jich tu několik a čtenáři si k nim nějakým způsobem našli cestu. To mě opravdu potěšilo, a tak jsem o to tady začal nějak „více pečovat.“

Takže v Německu se už moc nezdržujete?
UŽ méně, protože literární provoz je velmi náročný – autogramiády, čtení v knihovnách. To je třeba dělat kvůli nakladatelům, protože pro ně není situace snadná. Ten autor nemůže zůstat zalezlý doma, musí se vydat na cesty. je to podobné, jako když se propaguje nový film. V listopadu jsme byli měsíc pryč, ale teď si dáváme pauzu až do podzimu tohoto roku, kdy znovu strávíme s ženou /Naďa Munzarová/ - dva měsíce v zahraničí v divadle v Německu.

Píšete v němčině?
Humor je sám o sobě těžko přeložitelný, A ten český je dosti svérázný. V Německu jsem měl možnost dělat nějaké scénáře pro dětské pořady. Ale musím říci, že čeština mi na psaní sedí lépe. Čím více jazyků jsem očuchal, tím jí mám raději a stále více se k ní vracím. Je opravdu úžasná v různorodosti a pestrosti jazyka.

Co máte kromě knížky, kterou jste právě pokřtil, teď za sebou?
Vyšla mi kromě toho v nakladatelství Gramond knížka Ve vlastních názorech se shodnu s každým, jsou to texty a aforismy. V květnu tohoto roku vyšla Muž na vlastní stopě a k tomu jsem absolvoval spoustu akcí. Takže teď bych si docela rád zase sedl v klidu a něco nového dal dohromady.

Jste pilný nebo líný?
Nejsem líný, ale pracuji v návalech. Já si to tak nejprve sbírám, píšu v duchu, a to není vidět. Pak to napíšu doopravdy a hodně hodně škrtám. Říkám, že mou múzou je koš na papír.

Jaký vztah máte k počítači – někteří autoři jsou v tomto smyslu konzervativní...
Já naopak. Býval jsem už zoufalý z kopíráků a množství papíru, zmizíku. Takže tvrdím, že počítač, ke kterému mě přivedl můj pražský bratr, mi vlastně zachránil literárně život. Protože mě baví ta snadnost - vyhovuje mi to absolutně.

21.1.2008 14:01:48 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!