Scéna.cz 

Viktor Dyk, básník, prozaik, dramatik, novinář a politik – 130 let od narození

Příslušník generace buřičů (anarchistů), které dal i název svou básnickou sbírkou Buřiči. Básník, prozaik a dramatik, kulturní a politický publicista, divadelní a literární kritik, překladatel z francouzštiny a němčiny - Viktor Dyk, se narodil před 130 lety (31. 12. 1877). Zařadil se mezi generaci buřičů, která se pojmenovala díky jeho básnické sbírce Buřiči. Dílo, charakteristické slohem strohé symbolické zkratky, uplatnilo svůj ústřední motiv sváru mezi ideálem a skutečností nejdokonaleji v poezii (politické a intimní lyrice, epických skladbách); ironický či satirický polemik.

Otec, jehož rod pocházel z jižních Čech, byl ředitelem mělnického panství knížete Jiřího z Lobkovic. V Mělníku žil Dyk jen do roku 1888, od té doby v Praze (napřed na Malé Straně, od 1904 na Vinohradech). Studoval gymnázium v Žitné ulici (dějepisu ho učil A. Jirásek). Vlivem bratra Ludvíka, studenta téhož gymnázia a příslušníka pokrokářského hnutí, se začal zajímat o veřejné a literární dění, na němž se pak aktivně podílel po celý život zejména spolkovou činností (1896-97 v literárním a řečnickém spolku Slavia. Po maturitě (1896) studoval práva (1900 absolutorium).

V roce 1905 se definitivně rozhodl pro dráhu svobodného novináře a literáta. Od 1907 redigoval časopis Lumír (do jehož okruhu patřila většina jeho nejbližších přátel, jako např. H. Jelínek, J. Kamper, R. Medek, F. Skácelík), od založení (1907) úzce spolupracoval s Vinohradským divadlem, 1910-14 působil jako redaktor Samostatnosti. Po zastavení Samostatnosti se 1915-16 z existenčních důvodů věnoval překládání her pro Vinohradské divadlo. Od 15.12. 1916 byl vězněn v posádkovém vězení vídeňském (srov. Tichý dům); zde překládal francouzské prokleté básníky a psal poezii, mj. slavnou báseň Země mluví, odtud poslal též svůj podpis pod květnový manifest spisovatelů. 27.5.1917 byl pro nedostatek důkazů propuštěn s tím, že se vyšetřování povede dále na svobodě. Stal se členem spisovatelské rady a obnovil svou publicistickou činnost; od 22.10.1917 pracoval jako redaktor Národních listů, přispěl několika texty do Bassových Letáků.

V roce 1928 se po sedmadvacetileté známosti oženil se spisovatelkou a novinářkou Zdenkou Háskovou. Jeho zahraniční cesty vedly do Německa (1899, 1906), Francie (1909, 1923), Polska a Litvy (1922) a Jugoslávie (1928, 1931). Raněn srdeční mrtvicí, zahynul při koupání v moři v zátoce ostrova Lopud u Dubrovníku. S poctami byl převezen do Prahy a pohřben na Olšanských hřbitovech.

Dykův naturel byl lyrický a jeho poezie ovlivňovala a umělecky předčila práce prozaické i dramatické. Práce prvního druhu vyznívají tragicky nebo baladicky; smrti jako největšímu protivníku jedincova naplňování životního ideálu čelí se v nich mravním heroismem (např. ve sbírkách Noci chiméry, Domy, Devátá vlna, v básnické skladbě Zápas Jiřího Macků, v novoklasicistní novele Krysař v tragédii Zmoudření Dona Quijota). Jedinou zásadní proměnou prošla Dykova tvorba začátkem 10. let; byla vyvolána autorovým programovým přerodem z "bořitele" v "stavitele" (s tím souvisel i Dykův vstup do praktické politiky) a stala se nejvlastnějším smyslem novely Krysař a básnické skladby Giuseppe Moro. Právě tato proměna umožnila pak za války vznik Dykovy působivé politické lyriky. Sbírky tzv. Válečné tetralogie, rostoucí ze ztotožnění básníkova osudu s osudem národa zápasícího o samostatnost. Oběma základním postojům jeho poezie odpovídala i dvojí orientace Dykových překladů francouzské lyriky: postoji negujícímu odpovídal zájem o prokleté básníky (Baudelaire, Corbiére, Desbordes-Valmore, Verlaine), postoji usilujícímu aktivně utvářet společenské poměry zájem o V. Huga.

Zdroj: Lexikon české literatury