Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Petr Kolečko: Nejsem nevstřícnej k divákovi...

autor: Scena.cz

„Důvod proč píšu pro divadlo? Protože je strašně živé a inscenace vždycky nakonec hovoří o něčem úplně jiném, než já píšu,“ přiblížil Petr Kolečko, autor inscenace Láska vole, kterou ve světové premiéře uvedlo Divadlo Disk 5. prosince 2007.
Dále přiznal, že už deprese z kurzoru a z prázdného monitoru nemá. Napsal několik inscenací – Soumrak bodů a Britney goes to heaven (2006). Kromě Lásky vole se nedávno také v pražském A studiu Rubín dočkala premiéry jednoaktovka Zlatý prsten Jana Třísky, kterou napsal spolu s režisérem Tomášem Svobodou.
Dramatickému psaní pro divadlo se věnuje intenzivně. Počátky jeho psaní se datují do období gymnasiálních studií – „v podstatě to byly takové kravinky...“. Později začal hrát amatérské divadlo a následně se přihlásil na studia dramaturgie, protože prý chtěl být u divadla.

Když jsem byl v prváku na DAMU, tak jsme měli takovou studentskou divadelní skupinu - v Divadle Na prádle jsme dělali autorské věci. S inscenací Bez orientace jsme byli v Ústí nad Labem na přehlídce původní dramaturgie, a tam jsem se vlastně setkal se zástupci z Dilie. Od té doby se psaní věnuji profesionálně, i když v tomto měřítku toto povolání jakoby neexistuje. Ta hranice profesionality je asi někde v tom, že člověk píše vědomě a zodpovědně.

Co to znamená vědomé psaní? Píšete na objednávku?
To je různé. Něco tak vzniká, něco píši pro radost. Nejsem takový, že by mě něco napadlo a pak bych se na měsíc zavřel do nějakého drogového oparu a osm hodin denně psal. Mám nějaké náměty, které mým psaním procházejí nezávisle na čase. Na psaní potřebuji určitý klid. Hlavně musím vědět, že mám nějakých čtvrt roku alespoň relativního volna na to, abych tu věc, kterou mohu už mít delší dobu vymyšlenou, napsal.
Co se týče toho, zda píšu na objednávku. Nevím, například Soumrak bodů vznikl zadáním klauzurního úkolu. Měli jsme napsat, co nás vlastně štve. Částečně to tedy byla vlastně zakázka. Ta hra ve své době parafrázovala krizi na Spartě, což dnes už asi nikdo nemůže vědět. Teď už se hraje druhý rok v Disku. Má nějaké své fanoušky, ale je to spíš úchylárna. Prostě je to takové na půl.

Jak to bylo s inscenací Láska vole – také zadání ze strany školy?
Rozhodně nejsem ten typ, který si uzurpuje právo na Divadlo Disk. Nejsem ten, kdo by napsal hru a pak obcházel profesory. Na DAMU to není obvyklé, že by se dělala autorská hra. Toho se většinou všichni bojí. Vzniklo to obráceně. Paní Daria Ullrichová – ročníková vedoucí, přišla s tím, zda bych něco nenapsal.

Psal jste dialogy pro své spolužáky?
V určité fázi to začalo hodně na herce. Ale moc to nešlo, a tak jsem to trochu posunul víc do toho, co jsem chtěl já.
V Disku jsem zažil daleko větší tlak než v profesionálním divadle. Všichni měli hrůzu z toho, že to nebude stát za to. Hra vznikla v „x“ verzích. Původně to mělo být o něčem jiném. Vznikalo to ve velkých bolestech. Nakonec je to hra o lásce.

Byli k vám vrstevníci krutí?
Ani moc ne. V ročníku máme dobrou partu. Snažil jsem se to udělat tak, aby si tam každý z herců ze sebe tak trochu dělal legraci. Celá ta věc je o tom, že se s velkou nadsázkou jedná o sebeironii mladšího světa. Dělám si legraci z nějakých kulturních návyků. Poukazuji na neuvěřitelné žebříčky hodnot, které to stádní mladé obyvatelstvo má. Pak se to zvrhlo do jakési love story. Vystupuje tam taky nějaký pudl....nevím.

Láska vole je přesmyčka love?To mě nenapadlo. V hospodě jsem třeba slyšel, že je to parafráze na Fausta, kvůli tomu pudlovi. To je tak vždycky. Něco napíšete, a pak se divíte, co všechno v tom lidi nevidí, ale to mě na tom koneckonců baví. Láska vole by každopádně v rámci dramaturgie celého Disku měla být komedií. Snad to vyjde. Ale třeba se taky nikdo nezasměje.

Vy osobně se při psaní zasmějete?
To ne. Občas jsou v textu věci, o kterých tuším, že by to mohlo být vtipné, ale většina vtipných situací se dělá mimotextově. Měla by to být ulítlá komedie. Nebude to přehlídka realismu. Jak jsem zmínil, je tam pudl. O něm to hodně je. Mám hodně rád zvířátkovou poetiku. Původní představa byla, že pudl bude skutečně zvíře. Nakonec jsem ho zlidštil – hraje ho herec.
Toto mě právě na psaní baví. Dáte si tam pudla a je tam. Nemusíte dbát, zda je to skutečné či ne.

Napíšete text a pak se začíná interpretovat.
To je někdy neuvěřitelná věc. Mně se to líbí. To je vlastně důvod, proč to dělám. Vůbec mi nevadí, že do textu někdo sahá. To bych psal třeba básničky nebo prózy. Píši pro divadlo, protože je strašně živé a věci dostávají úplně jiný výklad, jiný pohled. To je právě ten adrenalin. Doma něco vymyslím v pokoji a někdo z toho něco udělá. Myšlení lidí to hodí úplně někam jinam. Pro mě je tohle hybná síla, kvůli které to dělám.

Jste tedy takový experimentátor?
Vše, co jsem napsal, byl svým způsobem experiment. Jsem mladej. Mám právo si pořád hrát, zkoušet věci a hledat. To mě baví. Ale nejsem nevstřícnej k divákovi. Ani v Soumraku bodů – který je asi nejmíň pro diváka. Rozhodně si myslím, že nejsem ten, kdo by kašlal na diváka. (Důrazně!!!) Toto je velký nešvar české dramatiky. Každý se hodně bojí o svou prdel, říci všechno na plno, aby náhodou nebyl trapnej. Neschovávám se ve svých hrách za nějaké umělé překombinované intelektuální konstrukce.
To souvisí s tím, jaká témata hledám... Divadlo je hodně válcované ostatními médii. Určitě vždycky přežije, ale chybí mu původní tvorba – jsou tu Hamleti a Tři sestry dokola... A původní tvorba, co se dělá, je jen málokdy divácká. Na druhou stranu mi ale připadá, že se to teď lepší.

Kdy přestáváte mít svou hru rád? Nastává to?
Nastává. Začal jsem poměrně brzo, tak mám samozřejmě vysoké tempo dospívání. Dnes už u Britney občas trnu, co jsem to tam napsal. Samozřejmě, že si za těmi věcmi stojím, ale člověk se nějak vyvíjí. Námět bych zpracoval úplně jinak, ale to je v celku normální. Tak to je.

Mám za úkol se zeptat - bude Britney II.?
Je to dost šílené, samo se to nabízí. Režisér Dan Špinar mi též říkal, že se ho na to v Ostravě ptali. Prý odpověděl, že nejsme Rodinná pouta. Tedy zatím nebude. Dělat dvojku na divadle je asi úchylné.

Zmínil jste, že máte vysoké tempo dospívání. Měl jste na mysli tempo lidské dospělosti nebo té spisovatelské, tedy řemeslné?
Dle mého jsem nedosáhl ani jedné z těchto „dospělostí“. Člověk nějak asi cítí, že jsou věci, do kterých by se neměl pouštět – filosofická témata a pod. V Britney jsem se možná přecenil.
Myslím si, že když člověk píše takto mladý, nějaká moudra mu hned tak lidi nesežerou. Také se v těchto případech stává snadným terčem kritiky. Kdybych to samé napsal ve čtyřiceti, tak se do mě nikdo opírat nebude.
Musel jsem už ujít hodně dlouhou cestu a dost toho vydržet, aby mě to neznechutilo. Je to v tomto věku složité vydobýt si právo být inscenován. Ale tady taky musím říct, že mi pomohli kamarádi režiséři, kteří se nebáli to se mnou risknout, i když třeba sami měli k textům výhrady. Zase jsou ale věci, které díky věku mohu využít. Pubertálnost je legitimní divadelní prostředek, když se využívá ekonomicky.

Zaráží mě vaše váhavost – domnívám se, že mladí lidé jsou dnes, co se týče drzozti a zdravého sebevědomí, někde jinde, než jsme byli my. Chápu vás, že stojíte před situací, že máte vést lidi a teď se ve vás řeže, zda obstojíte, dramatik, je podle mě vůdce.
Určitě daleko více pochybuji než režisér, zda mám já právo říkat lidem moudra. Tužku přece uzvedne každý.

Petr Kolečko
Narodil se v roce 1984 v Broumově. Studuje dramaturgii na DAMU od roku 2003. Intenzivně se věnuje dramatickému psaní pro divadlo. Jeho hra Soumrak bodů, inscenovaná na DAMU v roce 2006, získala cenu děkanky DAMU. Hru rozhlasově zpracovala stanice Vltava v roce 2007. Hra Britney goes to heaven (2006), inscenovaná v Divadle Petra Bezruče, byla přeložena do polštiny a angličtiny. Polský překlad hry měl scénické čtení v roce 2007 v krakovském divadle Pod Ratuzsom, kde bude hra na jaře roku 2008 uvedena. Hra se letos na začátku prosince také dočkala scénického čtení v New Yorku v rámci projektu Immigrants' Theatre. Dramaturgicky spolupracoval s režisérem Tomášem Svobodou na inscenaci Dürrenmattových Fyziků v Moravském divadle v Olomouci a nedávno s ním připravil autorskou inscenaci Zlatý prsten Jana Třísky v A studiu Rubín podle původního společného scénáře. V Disku se čerstvě hraje jeho poslední hra Láska vole.

24.12.2007 14:12:03 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!