Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Jak vznikla Adina

autor: archiv divadla

Paní Milena Jelínková (roz.Tobolová) studovala v 50. letech scenáristiku na FAMU,a byla považována za velký talent. Už v 1. ročníku byl podle jejího scénáře natočen film Snadný život. V 60. letech emigrovala do Spojených států, kde mj. natáčela experimentální filmy a dosud spolupracuje s Columbia University v New Yorku. U nás jsme se s jejím jménem setkali v 90. letech, kdy podle jejího scénáře byl natočen film Zapomenuté světlo. Za scénář byla nominována na Českého lva. Hra Adina je jejím divadelním debutem.

Jak jste vlastně přišla na téma Adina Mandlová?
Už dávno mě zajímaly osudy meziválečných hereček, nejprve ale příběh Lídy Baarové. Když jsem pak viděla její filmy, zjistila jsem, že mě vlastně vůbec nic neříká. Ale Adina Mandlová mě začala doslova přitahovat. Původně jsem měla v úmyslu udělat spíše jakýsi surrealistický film, který by byl velice stylizovaný, prokládaný ukázkami z jejích filmů, které budou sestříhány na jakési písničky. Film chtěl natočit Vladimír Michálek, ale rozpočet byl na Česko moc vysoký. Zkusila jsem sehnat ve světě peníze, ale neumím to. Přeložila jsem scénář do angličtiny, ale řekli mi, že je to – stejně jako Zapomenuté světlo – typicky český příběh.

Takže jste začala pracovat na divadelní verzi?
To bylo až mnohem později. Pracovala jsem mezi tím na jiných scénářích a napadlo mě, že by z toho mohla být hra třeba pro Divadlo Na zábradlí. Jim se to ale nehodilo, takže jsem to zase odložila. Před dvěma lety mi zavolal Vladimír Michálek a řekl, že vinohradské divadlo by o tohle téma mělo zájem. A já udělala takové frajerské gesto a řekla ano. Původně jsem jim chtěla dát scénář, ať si to nějak sami přepracují, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem to těžce pod vedením Martina Stropnického a Martina Velíška přepisovala. Výsledná verze vznikla po velkých bojích. V něčem jsem ustoupila a některé věci jsem se rozhodla udělat jinak, než říkali. Uvidíme, jak to bude fungovat.

Co vás na příběhu Adiny zajímalo? Chtěla jste ukázat výrazný český charakter v rámci našich dějin?
Chtěla jsem v prvé řadě poukázat na výraznou osobnost našich dějin. Myslela jsem na generaci lidí, kteří prošli první republikou, válkou a nakonec zkysli v komunismu. Jaká to byla pro některé z nich šílená tragédie a jak je nutnost přizpůsobit se vedla k činům, kterých vnitřně litovali a vyčítali si je. Proto nikoho neodsuzuju, vím, jak je život těžký. A v této souvislosti jsem chtěla vyprávět o okouzlující vlčici, která se vzepřela a rozhodla se vydat do světa. Nešlo mi ani tak o ni jako o herečku, ale o ni, jako o energickou, inteligentní holku, která přišla z chudé rodiny, byla krásná a dokázala toho využít.

Jaká podle vás vlastně byla?
To se nedá tak snadno říci – byla v ní spousta různých osobností. Byla velmi odvážná, cynická, eroticky chladná, ale citově vášnivá. Zajímalo mě, co se v určité konkrétní historické situaci stane s člověkem, který se spoléhá na to, že se ze všeho dostane, protože má výjimečný dar – své charisma. A ona jde bezhlavě do pasti a myslí si, že to zvládne. Na druhou stranu pro mě bylo také zajímavé zkoumat, co se stane, když si dav vezme někoho na mušku a rozhodne se, že z toho člověka udělá štvavou zvěř.

Myslíte, že Adina byla oběť historických událostí?
Záleží, v jakém smyslu. Za války oběť nebyla, žila si dobře, ale po válce se z ní oběť stala. Kdyby neodešla a zůstala, mohla se upít, mohla kolaborovat jako mnoho jiných, možná by z ní byla velká herečka...

Žijete velmi dlouho v Americe, ale mluvíte velmi dobře česky. Nicméně, napsat hru v češtině asi pro vás bylo těžké...
Měla jsem možnost poslouchat kazety, které Mandlová namluvila Škvoreckému. Znám tedy její slovník velmi intimně. Při psaní se mi pak začínal vynořovat slovník mé maminky. Náhle jsme objevovala ve své hlavě slova, která jsem už skoro zapomněla. Takové poloněmecké výrazy jako ausgerechnet, eklhaft nebo ten tě vyexpedoval a podobně... Martin Stropnický to hodně čistil, protože se mu to zdálo staromódní. V tom jsme občas bojovali, protože někdy mi slova, které tam vložil, připadaly příliš současná.

Cítíte s Adinou nějakou osobní spřízněnost?
Určitě, i když se s ní samozřejmě nechci srovnávat. Ještě větší spřízněnost ale cítím mezi ní a generací mých rodičů. Styčné body mého života s jejím jsou pro mě v tom, jak se pokoušela začít nový život v jiné zemi. Ale její eleganci, šarm, krásu a humor, ty nemám.

3.12.2007 18:12:59 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!