Scéna.cz 

Yvetta Koláčková a kolektiv autorů: Česká filharmonie 100 plus 10

Publikace, vydaná s podporou Ministerstva kultury České republiky, vychází ke 110. výročí založení orchestru České filharmonie, přesněji řečeno jejího prvního oficiálního koncertu, který zazněl pod takovkou Antonína Dvořáka 4. ledna 1896 v Rudolfinu. Je to publikace jubilejní, a proto převážně přehledová, poskytuje obraz o uplynulém století prvního českého orchestru ve stěžejních faktech a datech, a o osobnostech, které byly a jsou s tímto orchestrem spjaty. Za redakčního vedení Yvetty Koláčkové, která se také autorsky podílela na řadě kapitol, ji připravili (abecedně) Jindřich Bálek, Petr Kadlec, Ludvík Kašpárek, Pavlína Landová, Lenka Petáková, Jiří Pilka, Robert Škarda, Karel Špelina, Jana Vašatová, Bohuslav Vítek a Petar Zapletal. Připojena je stať předsedy Vědecké rady Akademie věd ČR Františka Šmahela nazvaná Hudba v České akademii věd a umění, tedy příspěvek současného představitele instituce, která vznikla díky nadaci architekta Josefa Hlávky, historicky byla jedním z protektorů českého hudebního dění a je jedním ze sponzorů dnešního dění filharmonického. (K této úvodní stati patří také chronologický přehled udělených Výročních cen České akademie věd a umění v letech 1891–1939, který bychom v této úplnosti jinde obtížně hledali. Je to jedna z kapitol, které vlastní filharmonickou činnost přesahují a řadí se vedle kapitol, které její činost dokreslují konkrétními profily osobností filharmonické minulosti i současnosti).

Řekněme rovnou, že kniha je přehledovou retrospektivou, nechtěla být hodnotící publikací s kritickou reflexí, nenahrazuje zevrubnou analýzu komplikovaných filharmonických dějin. Stoletá historie orchestru by takovou publikaci už vskutku zasloužila a snad také jednou vznikne. Bez podkladů, vytvořených pro jubilejní knihu, se přitom rozhodně neobejde. Přesto se domnívám, že úvodní shrnující kapitola zachycuje stěžejní chvíle v dějinách orchestru přece jen poněkud paušálně. Na pěti stranách dějiny orchestru nabité zvraty a krizemi jistě postihnout nelze, postrádám však alespoň náznak pokusu o zařazení do kontextu celoevropského procesu. Zdůvodnění výjimečnosti Prahy tím, že zde nesídlil dvůr, nestačí, jednak je tento náhled značně sporný, a i kdyby, na konci 19. století měla profesionalizace a institucionalizace moderního koncertního života s tímto faktem už pramálo společného. (Že bylo řediteli Národního divadla Františku Adolfu Šubertovi upřeno druhé křestní jméno, které užíval jako ředitel i jako dramatik, je patrně nedopatření.) Profil symfonického orchestru tvoří jeho dirigenti, a tak hned po úvodu následuje přehledová kapitola o dirigentských osobnostech s vestavěnými profily jednotlivých mistrů taktovky. Tady by zase bylo vhodné připomenout, že Oskar Nedbal v Praze po roce 1918 nijak srdečně uvítán nebyl, a už vůbec ne u České filharmonie. Výmluvný je počet vystoupení, která s filharmonií realizovali v průběhu let její šéfdirigenti, druzí dirigenti a stálí hosté. Možná překvapí, že nejvíce koncertů realizoval s filharmoniky Vilém Zemánek. Nedočteme se ovšem, že se nakonec stal pro svůj německo-židovský původ nežádoucí, což je také jedna ze skvrnek v dějinách orchestru, o které by se snad ani v jubilejní práci nemělo mlčet.
Nápad se soupisy, výčty a statistikami byl šťastný, jistě velmi pracný a zaslouží zvlášť zmínit. Po kapitole dirigentských osobností od počátků k dnešku následuje obrácená štafeta, v níž jsou představeny hlavní šéfdirigentské osobnosti v datech a fotografiích. Nacházejí se mezi nimi tak unikátní snímky jako Zdeněk Mácal s Leonardem Bernsteinem, Rafael Kubelík s Olivierem Messiaenem či Václav Talich s mladým Charlesem Mackerrasem. Samostatnou kapitolu tvoří vývoj repertoáru České filharmonie, je charakterizováno její sepětí s tvorbou českých skladatelů a jsou uvedeny výrazné premiéry skladatelů cizích jako Mahlerovy Sedmé symfonie pod skladatelovou taktovkou (spolu s ukázkou jím retušované partitury) či česká premiéra jeho Písně o zemi s Otakarem Ostrčilem ap. I přes stručnost se podařilo jednotlivé etapy charakterizovat, hlubší rozbor také teprve bude muset přijít. Kapitolu doprovázejí profily prvních hráčů orchestru; je jich celkem 41 a každý, kdo kdy dával dohromady něco jako slovníkové heslo či propagační materiál, ví, jak nelehký je to úkol. Rozsáhlá je nahrávací činnost České filharmonie a také jí byly samozřejmě věnovány samostatné kapitoly. Zde tvoří ilustrace záběry jednotlivých nástrojových sekcí, s jmenovitě identifikovanými zobrazenými členy. I zde jsou unikátní fotografie, jako například snímek několika hráčů s Pablem Casalsem po legendárním koncertě v dubnu 1937, z nějž byl pořízen neméně legendární snímek Dvořákova Violoncellového koncertu s Georgem Széllem (ten na snímku bohužel chybí). Jenom o zahraničních zájezdech České filharmonie by mohla vzniknout objemná kniha. Shrnující kapitola postupuje geograficky, po jednotlivých zemích (s důrazem na současnost), přičemž vyzdvihuje nejvýraznější momenty a dokresluje je fotografiemi a také několika výňatky z kritik (bohužel jen z posledních dvou let, ovšem kritická reflexe výkonů ČF doma i v zahraničí by byla na další obsáhlý spis). Patrně největší zajímavosti faktografické i fotografické přináší kapitola o hostování významných hudebních skladatelů. Na snímku byl zachycen Edvard Grieg při svém jediném dirigentském vystoupení s ČF, Alexander Zemlinsky, Arthur Honegger, Aaron Copland, mladičký Bernstein při svém prvním zahraničním vystoupení vůbec, které absolvoval právě v Praze, a také při svém téměř posledním v červnu 1990. Podobně poutavou galerii slovem i obrazem poskytují sólisté. Kapitola Svědectví doby zachycuje ČF v nejrůznějších historických situacích a při slavnostních koncertech nejrůznějšího druhu a obsahu (fotografie i text jsou dostatečně výmluvné).
Čtvrtinu knihy tvoří přílohy, které jsou cenné nejen tím, co se do vlastní knihy z pořízených archivních výzkumů dostalo, ale hlavně tím, že za nimi zůstal zpracovaný materiál, který – jak již výše řečeno – jistě bude dále sloužit: přehled dějin ČF v datech, přehled všech koncertních mistrů historie, přehled provedených děl B. Smetany a A. Dvořáka (z prostorových důvodů uvádí konkrétně první provedení díla v ČF a provedení poslední, ostatní pouze početně, nicméně v databázi ČF jsou další provedení dohledatelná), podle stejného schématu přehled premiér děl českých skladatelů (včetně premiér skladeb ke stodesetiletému filharmonickému jubileu), již zmíněný přehled výročních cen České akademie věd a umění, úctyhodnou diskografii ČF snímků vydaných za posledních deset let, tedy včetně reedic starších snímků (nedalo mi to a spočítala jsem, že to byla díla 360 autorů – bez antologií – a to například Má vlast byla za těchto deset let reeditována resp. nově nahrána jedenáctkrát; bezpočet snímků věnčí mezinárodní ocenění) a za stejné období neméně úctyhodný přehled zahraničních zájezdů. Tableau členů ČF, bibliografie a jmenný rejstřík publikaci uzavírají. Je třeba jen zopakovat, že dějiny ani současnost České filharmonie samozřejmě nemají jen slunné stránky a souhrnnou historii uplynulého století její existence se vším všudy bude teprve třeba napsat; recenzovaný sborník pro to vytvořil v přípravných pracích předpoklady a měl by se stát pro historiky výzvou. Za zvláštní zmínku stojí pečlivá redakční práce hlavní autorky a redaktorky Yvetty Koláčkové a vkusné grafické zpracování Johana Vlacha.

Nakladatelství Akademia ve spolupráci s Českou flharmonií ke 110. výročí orchestru, Praha 2006, 271 s., ISBN 80-200-1422-5