Scéna.cz 

Alois Jirásek – 75 výročí úmrtí

Alois Jirásek – jedna z velkých osobností české literatury realistického období. Málokterý český spisovatel se setkal s tak nekritickým obdivem a zároveň i s tak pohrdlivým odsouzením jako on. Nejvíce mu bývá vyčítána rozvláčnost a idealizování historie. Nicméně jeho dílo bylo podloženo studiem pramenů, ke kterým měl jako profesor historie dobrý vztah. Je samozřejmé, že pro své vlastenecké výchovné záměry si z nich vybíral… Nelze mu ovšem upřít, že v těžkých dobách světových válek měly Jiráskovi romány velký význam pro povzbuzení českého národa. Jako jinotaj zapůsobila televizní adaptace jeho románu F.L. Věk v době totality. Jiráskovo dílo, i když zejména jeho rozsáhlé romány se dnes už těžko čtou, nezůstává zapomenuto. Řada děl byla zfilmována (dodnes v televizi reprízovaná husitská trilogie), na jevišti se pravidelně objevuje jeho „kultovní pohádka“ Lucerna. A každoročně ožívá jeho jméno i v souvislosti s festivalem v jeho rodném městě – Jiráskův Hronov.

Alois Jirásek se narodil 23. 8.1851 ve východočeském Hronově ve staré selské rodině. Jirásek studoval na německém gymnáziu v Broumově a na českém v Hradci Králové. Po ukončení gymnázií se musel rozhodnout, zda se bude dále věnovat své lásce – malířství, nebo historii, která ho rovněž lákala a navíc slibovala pozdější lepší uplatnění, a tedy i hmotné zabezpečení. Historie zvítězila a Jirásek se po ukončení filozofické fakulty v Praze stal středoškolským profesorem v Litomyšli, kde zůstal čtrnáct let. Toto město poté proslavil třemi obrázky z litomyšlské minulosti: U rytířů, Na staré poště a nejznámější Filosofská historie a dramatickou hříčkou M. D. Rettigová (1901).
Kromě Litomyšle inspirovalo Jiráska také Náchodsko. Odehrává se tu také děj novely Skaláci (1875) o vzpouře lidu proti cizímu panstvu – Piccolominiům; v románu Na dvoře vévodském (1877) Jirásek vylíčil život na náchodském zámku v době osvícenství a snahy o zrušení roboty.
V Litomyšli se také pustil do žánru, který mu byl jako historikovi nejbližší a který ho také nejvíce proslavil: do historického románu. Ve svých knihách zmapoval dobu od českého dávnověku až po obrozenectví. Staré pověsti české (1894) jako povinná školní četba se pro mnoho generací hlavním pramenem vědomostí o českých bájích a pověstech.
Nejzamilovanějším Jiráskovým obdobím bylo husitství, v němž viděl dobu největší slávy národa českého - věnoval mu jak díla prozaická, tak dramatická. Trilogie Mezi proudy [Dvojí dvůr (1887), Syn Ohnivcův (1888), Do tří hlasů (1890)] líčí dobu bezprostředně přecházející vzniku husitského hnutí. Jirásek pomocí širšího spektra převážně lidových postav kreslí složitou a vzájemně propojenou kroniku doby. Další trilogie Proti všem [Skonání věků, Kruciata, Boží zástup (1893)] už je husitským dílem se vším všudy. Jirásek tu opět formou široké kroniky zachycuje husitství ne jako jednotný proud , jak ho s odstupem míváme tendenci vidět dodnes ,ale jako složitý propletenec názorových proudů které se na někdy potírají i navzájem. Za zmínku stojí i to, že z další husitské, či spíše pohusitské trilogie Bratrstvo [Bitva u Lučence (1899), Mária (1904), Žebráci(1909)] - jednou z mála skutečně prokreslených a plnokrevných ženských hrdinek, které kdy Jirásek vytvořil. Husitskou tématikou se zabývá i trilogie divadelních her Jan Hus (1911), Jan Žižka (1903) a Jan Roháč (1914).
Dalším jeho oblíbeným tématem byla doba „temna“ (termín proslavený právě Jiráskem), doba pobělohorská. Sem patří jak oblíbení Psohlavci (1883), tak Temno (1913), jeden z nejlepších Jiráskových románů, vyprávějící o beznadějném boji posledních zbytků nekatolíků s protireformačními snahami.
Třetí oblíbenou historickou dobou bylo pro Jiráska národní obrození. Jemu věnoval další dvě rozsáhlé kroniky. Jednak je to pěti dílný román F. L. Věk (1888-1906) a jednak čtyřdílná próza U nás [Úhor (1896), Novina (1898), Osetek (1902, Zeměžluč (1903)]. V obou čerpal Jirásek náměty i hrdiny z rodného kraje.
Když Jirásek v roce 1888 přišel do Prahy, kde začal učit na gymnáziu v Žitné ulici, byl už uznávaným autorem. V Praze obnovil řadu přátelství ze studentských let (M. Aleš, J. V. Sládek, J. Thomayer) a navázal nová (K. V. Rais, Z. Winter, ale z mladší generace také J. S. Machar, J. Kvapil a V. Dyk). Hlavně pod vlivem Kvapilovým se začal věnovat také divadlu a i tady uspěl. Jiráskovi hry ze současnosti, především Vojnarka (1890) a Otec (1894). Lucerna (1905) je dodnes oblíbená nejen mezi profesionálními herci, ale i mezi ochotníky; je tedy jen logické, že po Jiráskovi byl pojmenován i největší festival amatérského divadla Jiráskův Hronov.
Vážnost, kterou si Jirásek získal svým dílem, dotvrdil i politickou činností. V roce 1917 byl jedním z prvních, kdo podepsal Manifest českých spisovatelů, požadující národní samostatnost. V nově vzniklé Československé republice se stal senátorem za národně demokratickou stranu a ve funkci setrval, dokud mu činnost i literární neznemožnila nemoc. Zemřel v Praze roku 12. 3. 1930.