Scéna.cz 

Bez hrdiny…

Mezi nejčtenější díla Anny Achmatovové patří verše jejího mládí: působivá milostná poezie, zachycující s dramatickým nábojem především erotický konflikt Zásadnější význam pro autorku samu mělo ale jiné dílo – Poéma bez hrdiny, která ji podle vlastních slov „pronásledovala po celých patnáct let jako záchvaty nevyléčitelné choroby.“
I po zmíněném období básnířka poému stále opravovala a doplňovala, text tak vznikal celkem dvacet let (od roku 1940 do roku 1960). Především čtenářky, obdivující milostnou lyriku Achmatovové, vnímaly tento počin jako zradu vůči původnímu ideálu.

Anna Achmatovová byla také manželkou Nikolaje Gumiljova, který vedl akméistický Cech básníků a v roce 1921 byl popraven. Její syn historik a etnolog Lev Gumiljov strávil z politických příčin několik let ve stalinských táborech.
Poéma bez hrdiny má v sobě zakódovány klíčové okamžiky života autorky, často i jinotajné vzpomínky z mládí (např. na sebevraždu básníka), odraz druhé světové války, epizody poodhalující to, co prožívala, co v ní zůstávalo a ovlivňovalo ji. Některé myšlenky a zmínky jsou pro nás dodnes „třináctou komnatou“, niternou zpovědí s rouškou tajemství.
„Tato poéma je zvláštní hromada věcí, mezi kterými jsem dlouho žila, a ony najednou potřebovaly své místo pod poetickým sluncem,“ píše Achmatovová.
Tragická událost leningradské blokády ji nutí dívat se zpět a odhalit tajemství svého podvědomí Vracíme se do doby, kdy je básnířce čtyřiadvacet let, do roku 1913, k motivům tehdejšího Petrohradu, baletu, domova a k silvestrovské noci. Autorka překonává svůj strach v přítomnosti maskovaných stínů, protože jí umožňují návrat do minulosti. A návrat se neobejde bez iniciace, v tomto případě spojené s temnou duchovní sílou. V ohlédnutí většinou hledáme posilu pro současnost, stejně jako básnířka, jež je v cestě za poznáním svědkem maškarády – jakési Valpuržiny noci.
Dvě svíce novoročního večera zřejmě odkazují ke dvěma důležitým lidem autorčina života, k popravenému manželovi a k synovi.
Zpět ze snu ji provází slepá, hluchá a němá Kozlonožka. S ní se znovu setkáváme v ložnici hrdinky na jednom ze tří portrétů. Domnívám se, že v nich se básnířka pokusila rozdělit svůj život na tři etapy – počínaje krásnou Kolombínou přes Potřeštěnku až k šeredné Kozlonožce. Možná tím chce Achmatovová ukázat, jak se na ní podepsal život v komunistickém Rusku. Podívejme se na její fotografie z mládí, a pak na snímky z doby po infarktech, které zasáhly její zdraví i tvář. Zajímavé je, že Kozlonožka přes veškerá svá fyzická omezení je schopna jíž a vést druhé.
Petrohradská minulost s přítelkyní Olgou, měnící se v Psyché s křídly, ale i předzvěst něčeho děsivého, dávají dohromady mozaiku velkého tajemství lidského osudu. A právě tuto děsivou předtuchu z mládí – naplněnou blokádou Leningradu - připomíná v další části ďábelská harlekyniáda. Pocit samoty je tu dán do paralely s pocitem Marie pod křížem.
Poéma také navozuje dojem hudebnosti, pohybu, tance. Anna Achmatovová přiznává: „Psala jsem něco podobného baletnímu libretu…“ V kompozičně složité poémě plné časových a prostorových posunů se střídá poezie se scénickými poznámkami. Nejen zajímavé propojení osobní historie s osudem národa, ale i skutečnost, že máme příležitost hlouběji pochopit básnířku, může být dobrým důvodem k četbě náročného díla.

V článku jsou použity citace z Poémy bez hrdiny a z Prózy o poémě Anny Achmatovové.