zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Pražské kostely a reformace

Pražské Jezulátko

autor: Z webu   

zvětšit obrázek

Snad každého z pražských kostelů se dějinné události dotkly s menší nebo větší intenzitou - prošly různými katastrofami – byly poškozeny záplavami, požáry, válečnými útoky, byly rušeny, zavírány, bourány, přestavovány na skladiště, výrobny nebo byty ale prodělaly i zvraty subtilnější - „ideologické“.
První z těchto proměn je spojena s husitstvím neboli českou reformací. Na půdě katolických kostelů se začali kriticky vyslovovat ke stavu církve již kazatelé v době Karlově – např. u Týna Konrád Waldhauser nebo Jan Milíč z Kroměříže. V počátcích husitství v některých začalo být podáváno pod obojí a konečně se staly kostely majetkem nebo byly spravovány církví pod obojí – utrakvisty.

Po porážce nekatolíků na Bílé Hoře v roce 1620 došlo k opačnému procesu - k rekatolizaci. Dalším velkým zásahem bylo rušení kostelů a klášterů Josefem II. a proměna četných posvátný ;ch prostorů v sekularizované s jejich následnou devastací. Akce budí reakci, a tak zchátralost cenných staveb odsouzených ke zbourání probudila v 19. století zájem vzdělanců a snahy o jejich záchranu. Některé ze zrekonstruovaných památek pak byly předávány opět do správy nekatolickým církvím.
Zcela mimořádný je případ kaple Betlémské, vybudované v letech 1391 až 1394 nikoliv jako církevní zboží nýbrž ze soukromých peněz jako prostor pro reformní česká kázání ještě před bezprostředním vystoupením Husovým. Kaple měla opravdu zvláštní osud –kázal zde např. Tomáš Munzer, využívala ji Jednota bratrská, patřila jezuitům a po jejich zrušení chátrala a byla dokonce zvětší části zbořena. V pokroucené interpretaci husitství v komunistické ideologii si takové revoluční místo zasloužilo povstat z popela, aby připomínalo vrcholné období našich dějin. Kaple byla tak v& nbsp;padesátých letech minulého století manifestačně přivedena z trosek k novému životu - pochopitelně už za jinými účely.

Modelovým příkladem vývoje může být kostel sv. Martina ve zdi, který se podstatně zapsal do dějin české reformace. Původně románský farní kostelík osady Újezd se po vybudování staroměstských hradeb octl na hraně opevnění – „ve zdi“. V roce 1414 v něm začal farář Jan z Hradce na popud Jakoubka ze Stříbra ještě bez vědomí Husova podávat svátost oltářní pod „obojí způsobou“ – vedle hostie i víno z kalicha. Založil tradici, která se stala základním symbolem husitství. Jako kališnický přetrval kostel husitské války bez poškození, aby se v pobělohorské době stal opět katolickým. Jenom že ani to jej neuchránilo nepříznivého osudu. Za Josefa II. byl zrušen a prodán v dražbě. Byl přestavěn na činžovní dům s malými byty, bylo tam skladiště, zámečnická dílna i lahůdkářství. Když hrozilo, že jej majitel nechá zbourat, zasáhli osvícení vzdělanci a doporučili pražské obci, aby jej vykoupila. Po důkladné rekonstrukci byl kostel předán Československé církvi evangelické, které přináleží dodnes a která v něm vedle svých bohoslužeb koná výstavy a koncerty tak jak je to zvykem i v ostatních pražských chrámech.

Kostel sv. Michala v Jirchářích na Novém Městě sahá svým původem daleko před jeho založení někam do 12. století. Jako farní kostel osady Opatovice byl společně s ní později začleněn do Nového Města. Od 15. století do Bílé Hory sloužil utrakvistům, pak katolíkům. I svatý Michal si zažil něco podobného jako svatý Martin. Také on byl Josefem II. už poměrně zchátralý zrušen a zakoupen bohatým obchodníkem, který jej ale záhy prodal německým luteránům. Ti jej opravili a zřídili si zde svou modlitebnu. Jenomže podle tehdejších regulí nesměly mít evangelické modlitebny věže a na luterány byl činěn nátlak, aby jí zbořili. Brá nili se tak dlouhou, až věc byla odložena ad acta a kostel o svou věž nepřišel. Po druhé světové válce připadl pak kostel dnešnímu majiteli - slovenské evangelické církvi augsburgského vyznání.. Svatý Michal se může pyšnit jedním zajímavým varhaníkem- při svých návštěvách Prahy v letech 1923 a 1928 zde koncertoval doktor Albert Schweitzer.

Svatý Mikuláš na Staroměstském náměstí byl hlavním staroměstským kostelem dokud mu tuto pozici nepřebral právě dokončovaný Týn. Do Bílé Hory patřil utrakvistům, pak premonstrátům a benediktinům. Ti jej nechali ve 30. letech přebudovat do dnešní podoby podle plánů Kiliána Ignáce Diezenhofera. Také tady zasáhla ruka Josefova a kostel byl prodán pražskému magistrátu, který jej využíval pro obecné potřeby, např. jako skladiště obilí, nábytku nebo jako registraturu. V roce 1871 jej obec pronajala moskevskému Slovanskému dobročinnému výboru a Rusové jej nechali opravit, aby jej používali pro pravoslavné bohoslužby. Po vypuknutí prv ní světové války jim byl odebrán, stal se posádkovým vojenským kostelem, kolem něhož se shromáždili umělci ve vojenské službě a díky tomu mohl být zrestaurován. V roce 1920 zde Karel Farský založil Církev československou husitskou, která jej spravuje i v současnosti.

Jeho úspěšnější konkurent, dnes hlavní katolický staroměstský chrám, chrám Matky Boží před Týnem si prožil rovněž své slavné husitské období. Od roku 1419 byl hlavní chrámem strany podobojí, v němž kázal Jakoubek ze Stříbra. Jako farář zde od roku 1427 působil Jan Rokycana, pozdější utrakvistický arcibiskup, který byl ve svém kostele v roce 1471 pohřben. Jako symbol kališnické strany byl do štítu chrámu umístěn kalich a pod ním socha Jiřího z Poděbrad, který však musel ustoupit po Bílé Hoře Panně Marii.

Sv. Kliment v Klimentské ulici byl nejstarším útočištěm dominikánského řádu ve 13. století než se dominikáni přestěhovali do dnešního Klementina. Po různých peripetiích podstoupil podobný vývoj jako jeho svatí kolegové – z utrakvistického kostela se stal po Bílé Hoře katolickým, byl zrušen za Josefa II. a v roce 1850 prodán soukromníkem protestantské církvi helvetského vyznání (kalvinistům), od roku 1918 jej přebrala Českobratrská církev evangelická.

Pozoruhodné jsou příběhy kostelů stavěných původně pro luterány - tím nejznámějším je Pražské Jezulátko neboli chrám Panny Marie Vítězné a sv. Antonína Paduánského. Byl vybudován v letech 1611 až 1613 pro malostranské luterány a zasvěcen Nejsvětější Trojici. Presbytářem byl původně obrácen do ulice a vstupovalo se vchodem ze severní strany. Když jej po Bílé Hoře získali bosí karmelitáni, byl přesvěcen ke cti Panny Marie a převrácen – kněžiště bylo přeneseno na protější stranu, průčelí bylo umístěno do ulice a byla přistavěna věž. O jeho světovou proslulost se postarala zázračná soška Jezulátka, ale to už je jiná nikoliv reformační historie.
A nakonec ještě jedna výjimka - chrám, který byl stavěn pro reformovanou církev a přes delší historickou přestávku v jejích rukou i zůstal- sv. Salvátor v Salvátorské ulici. Iniciátorem jeho vzniku byl Jáchym Ondřej Šlik, jeden z předních představitelů nekatolické opozice, který věnoval německým luteránům pozemek na stavbu svatyně – paradoxně tu našel i místo posledního odpočinku po popravě v roce 1621. Kostel byl dokončen v roce 1614 a sloužil luteránům do Bílé Hory. Pak jej předal císař Ferdinand II. řádu paulánů, kterému podléhal do josefinské doby. Po zrušení v něm byla zřízena mincovna, která tu byl a v provozu do poloviny 19. století. Později o kostel požádala Česká evangelická církev, jež jej nechala zrekonstruovat a je jeho vlastníkem i nyní.

Podobných osudových přesmyček by se na území Prahy i celé naší země jistě našlo mnohem více, ale to už by bylo téma na badatelskou práci nikoliv na stručný informační přehled.
(zdroj P.Bedrníček Příběhy pražských svatyní)

5.6.2017 21:06:07 Helena Kozlová | rubrika - Noc kostelů/ Víra

Časopis 13 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Koza aneb Kdo je Sylvie? (Divadlo Bez zábradlí)

Články v rubrice - Noc kostelů/ Víra

Velikonoční víra tipy

Poslední den Ježíše z Nazareta

Velkopáteční bohoslužba
Přímý přenos liturgické slavnosti z Farního sboru Českobratrské církve evangelické ...celý článek



Časopis 13 - sekce