Scéna.cz 

Martin Skalický - Měkce tvrdé zhmotnění

V Ústřední knihovně Městské knihovny v Praze probíhá do konce září 2016 výstava pozoruhodných objektů výtvarníka
Martina Skalického, která nese tajemný a mnohoslibný název: Měkce tvrdé zhmotnění. Výstavu připravil básník a knihovník Viktor Špaček, který o ní také napsal průvodní slovo.
Při úvahách o tomto souboru plastik je zřejmě nejlepší vycházet od originální techniky jejich zhotovení. Přiznám se, že právě tato technika mě na první pohled zaujala a že je vlastně důvodem, proč jsem Martina Skalického oslovil. Jak je to proboha dělané, říkal jsem si nad fotografiemi. Je to evidentně něčím vycpaná látka, a přitom se to lehce vznáší ve vzduchu jako nějaké balónky! Jak výtvarník zařídil, aby tyto na první pohled měkké objekty držely tvar?

Nejdříve si plánovaný tvar nakreslím na látku, říká socha: „Plastiky jsou, když si všimnete, vlastně většinou dvourozměrné/. Tvar vystřihnu ze dvou kusů a sešiju, takže vznikne takový pytlík. Do tohoto pytlíku vženu montážní pěnu a celou plastiku tak nafouknu. Po zatuhnutí vytvrdím povrch epoxidem. Napůl reliéfní díla se dvěma pohledovými stranami tak získají další rozměr: tvary jsou napínány silou ZEVNITŘ, která dodává sochám na dramatičnosti. Tato technika je také velmi pohotová /sochař je schopný jednu plastiku vytvořit za dva dny“.
Díky ní také nemusí výtvarník řešit povrchovou úpravu a problémy se způsoby modelace: o to všechno se postará technika sama. „Zkoušel jsem ty nápady modelovat nebo řezat ze dřeva, ale nebylo to ono“, říká Martin Skalický a já se nedivím. Všechny způsoby, jak něco vymodelovat a odlít, už byly v dějinách sochařství stokrát použity a sochař, který těmito klasickými způsoby tvoří, si svoji nezávislou tvůrčí osobnost může uchovat jen stěží. Co s tím? Využít způsoby klasické modelace nějakým konceptuálním způsobem? Ale co když se vám do konceptů nechce? Pak zbývá jenom vyvinout si zcela osobitou techniku. Martin Skalický je jedním z hrstky současných sochařů, kterým se to skutečně podařilo.

A kde pro svoje nápady bere sochař inspiraci? Například ze stínů hraček, vrhaných na zeď. (Tak vznikla plastika Temná jízda.) Anebo z malby na staré řecké váze (Lovecká scéna). Nebo z každodenního rodinného života (Otec a syn), života, jehož motivy umělec reflektuje s krutou nadsázkou. Sochaři jeho technika dovoluje zpracovávat i klasická témata jako například snímání z kříže. Ve své plastice ovšem neztvárnil typický houf lkajících postav. Křížek je malý a osamocený; vlastně jsou to nějaká naše klasická boží muka kdesi v polích. Nikde nikdo. Na drnu opodál sedí zajíc. Jestli se tu odehraje nějaké zmrtvýchvstání, bude zřejmě úplně stejně osamocené a zapomenuté.

Zvláštní kapitolou je barevnost plastik, například růžová barva díla Zhmotněné štěstí. Když Martin tvořil svoji představu štěstí, chtěl udělat cosi, co by bylo tak kýčovité, že by z toho bylo divákovi až, jak se říká, „na blití“. Nedařilo se a nedařilo, plastika byla stále na půl cesty, sochař na něco čekal a přitom stále nevěděl na co. Až potom se náhodou dostal k této příšerné růžové barvě – a bylo hotovo. Dílo je skutečně dokonalé. Tak dokonalé, že jsem umělce uprosil, aby ho dal na méně exponované místo. Obával jsem se, že by mi čtenáři a kolegové takový nápor zhmotněného štěstí dole v hale asi neodpustili.
Samotnou techniku tematizuje výtvarník v minimalistických stélách, dílech s těmi zvláštními názvy Transformace kvádroválce apod. Na to, jak je tato technika důležitá, ukazuje i název výstavy: měkce tvrdé zhmotnění. V díle Martina Skalického je takových měkce tvrdých rozporů a proti sobě jdoucích fenoménů mnoho; v tom ostatně spočívá jeho dramatičnost a jedinečnost.
Jak ses k téhle technice vlastně dostal? Ptal jsem se Martina Skalického… Prostě se to tak jednou spojilo, odpověděl. Jo a díval jsem se na animovaný film Toy story. Tam byla taková hlavní postava, Woody se jmenovala a ta byla dělaná takovou podobou technikou… Viděl jsi to?
Neviděl. Asi bych měl více sledovat animáky.
Viktor Špaček

www.mlp.cz